Z těch stovek textů k migrační krizi v Evropě, kterými jsem se prokousal za poslední měsíce, doporučuji ke čtení malý výběr. Média (především v Německu, Rakousku a Švédsku) se pomalu zbavují roubíků politické korektnosti, ale policisté jsou stále omezováni v tom, jaké informace o kriminalitě imigrantů mohou zveřejňovat. V diskusích se tak stále objevuje řada mýtů a falešných představ.
Karta ohrožení, které vyvolala rezignace na elementární kontroly příchozích z rizikové oblasti na hranicích EU a neochota unie chránit svoje hranice, prostě přebije všechno ostatní bez ohledu na politické sympatie a míru shody s politiky v dalších věcech. Pokud toto nepochopí politici demokratických stran a nechají si ukrást hlavní téma, čeká nás těžká doba.
Jsou jistě další země, které jsou znechuceny způsobem, jak současná EU ne/funguje – v prvé řadě Británie a země Visegradu, Dánsko, baltské země, možná Nizozemí, Slovinsko, Irsko. Hledejme přirozené spojence – státy, které nechtějí sebevražednou azylovou politiku, jakou se snaží EU vnutit Německo a Švédsko, státy, které odmítají rozpočtovou disciplínu Řecka, Itálie a Francie, a na lék typu „více Evropy“ mají dost jiný názor.
Dle nedávného průzkumu Allensbach Institutu si 43 % lidí v Německu myslí, že nelze svobodně vyjádřit názor na situaci kolem uprchlíků a je třeba si dávat pozor na to, co řeknete. Švýcarský Neue Zürcher Zeitung charakterizoval styl německých médií takto – selektivní podávání zpráv, propaganda vítací kultury, ztráta kritického odstupu, ze zpráv se stala kampaň.
Už nevím, kde jsem četl následující trefné přirovnání. Zatímco před listopadem 89 skoro nic nešlo a na všem záleželo, dnes je možné prakticky všechno, ale na ničem až tak nezáleží. Jedním z možných klíčů k výběrů letošních vystoupení by tedy mohla být otázka – na čem nám dnes záleží? Pro co a pro koho jsme […]
Odkud se v některých lidech bere zásadovost, když je to něco tak očividně nepraktického? U primátů a lidoopů představovala zásadovost evoluční výhodu. V nynější době nepřinášela zásadovost nic – ani vůdcovské postavení, ani přízeň opačného pohlaví, ani společenskou prestiž. V lepším případě přinášela pověst podivína, v tom horším pověst hlupáka.
V podnikání s informačním obsahem bude klesat význam firemní značky jako záruky kvality, která bude reprezentována spíše vlastními tvůrci. Pokud si založí nové servery, pořady a časopisy, své publikum si zase najdou. Pokud chceme nezávislou a kvalitní žurnalistiku, která nebude jen klouzat po povrchu jako stále se bulvarizující deníky i veřejnoprávní média, podpořme tyto odvážné projekty i z vlastní kapsy.
Debata kolem hejtování inspirace a všech akcí programově velebících kreativitu mě k polemice nepřivedla, protože mě ani moc nezaujala. Je zřejmé, že zdaleka ne z každé knížky, filmu nebo konference člověk odchází nakopnutý novým směrem, mimo svou komfortní zónu. Za pozornost stojí spíše nedávná FilmTalks debata s Tomášem Sedláčkem, Václavem Dejčmarem a dalšími o filmu Lego příběh.
Nikomu tohle nesmrdělo? Ani ta extrémní přísnost kritérií, která odradila malé obce nebo sdružení, které potřebovaly třeba jen pár set tisíc na nový vodovod s tím, že by si své projekty spolufinancovaly a měly tak motivaci realizovat něco smysluplného? Místo nich se uvolnil prostor dravcům s vyškolenými šíbry, kteří si s odporujícími předpisy kafkovských pravidel těžkou hlavu nedělali.
Okolní svět vždy je a bude konstruktem, ze kterého se musíme – pokud o to stojíme – vymanit každý sám na vlastní pěst. Z vykonstrovaného světa se sice nedá nikdy úplně uniknout, lze jej však přetvářet a spoluvytvářet – vedle lásky – psaním textů. Právě umění zacházet s texty, tedy na jedné straně schopnost formulovat v nich, co vidíme kolem sebe, a na druhé straně schopnost je číst, patří k hlavním zbraním…
Skot, který po vystudování žurnalistiky opustil místo reportéra v Yorkshire Evening Post, aby se později proslavil jako sólový kytarista a frontman jedné z nejvýznamnějších rockových skupin historie. Dire Straits patřily k absolutní špičce skoro dvě desetiletí, od druhé poloviny 90. let vystupuje Mark Knopfler jen pod svým jménem.
Akce mě mile překvapila ze dvou důvodů. Tím prvním byla spontánní atmosféra (kterou vytvořit v ex-komunistickém sále Bakaly, hádám, není až tak samozřejmé) a plný sál nadšených mladých zájemců o podnikání. Dopad takového rozsahu se, myslím, podařil malokteré brněnské akci tohoto typu. To je jeden z rozdílů oproti době před 10-12 lety – startupy jsou dnes cool a sexy a finančně je dokonce podporuje kraj i stát.
I letos jsem si při zpomalování mysli před Vánoci vyhradil kus víkendu na podrobné pročtení přílohy Lidovek o výsledcích ankety Kniha roku. Moje velké oči chtějí nachystaný komínek knížek (Praga Piccola, Kdo bude plakat, až tady nebudeš? a Bla, bla aneb Co dělat, když slova nestačí) čekajících na vánoční výlet do odpojeného ticha Valašska navýšit ještě o nemalý počet tipů z ankety. Naštěstí tuším, že mi seznam v knihkupectví zase seškrtají, protože zdaleka ne vše bude k mání.
Zcela jistě to není a odpovídání na otázky, které shrnují „látku“ přednesenou špatně placenými interprety „akreditované“ práce jiných lidí. Hlavním cílem je produkovat lidi, kteří umějí dělat nové věci, ne pouze opakovat to, co vytvořily předchozí generace. Potřebujeme lidi tvůrčí, vynalézavé a objevné. Je třeba formovat mysl, která je kritická, umí sama ověřovat a nepřijímá automaticky vše, co je jí nabízeno.