Archiv štítku: vertikála

Solženicyn stále aktuální

Lidé nespokojení a lidé s jiným názorem jsou označování za dezoláty a ti, u kterých by to působilo například vzhledem k jejich vysokým akademickým titulům nebo úctyhodné životní dráze jako pěst na oko, zase za agenty cizích mocností nebo chcimíry. Je to podobné, když ne přímo stejné, jako když dříve Rudé Právo psalo o „ztroskotancích a samozvancích“.

Víra a věda

Lidé, kteří ten nárok na jediné a správné náboženství vyžadovali a vymáhali, nejčastěji propagandou, ale někdy i násilím, měli jistotu, že tak činí ve jménu dobra, a to nejen svého, ale i těch, kteří ho odpírali.

Ke dvěma výročím nezávislosti

O co nám tenkrát nejvíce šlo? Mají oba významné dny něco společného? Myslím, že ano. To hlavní bylo získání nezávislosti a svobody pořádat demokratické volby, v nichž rozhoduje většina všech občanů, nikoli „avantgarda“ předem vyvolených. Právo rozhodovat si o svých věcech sami, bez poručníkování jiného státu.

Sto let a tři rozhovory

Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou.

Nesnesitelný kýč Velikého pochodu

Nejtěžší břemeno je obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

Naděje rozmanitosti

Tahle ideologie nechápe potřebu rozmanitosti, chce mít vše stejné, nevidí, jak se na sebe v zrcadle dívají muž a jak žena, nechápe odlišný svět dětí, lásku k národu, náklonnost k místu, různý kolorit, historii a ráz lidské krajiny – čest a půvab vlasti, všechno, za co ještě stojí žít.

Jsou křesťanské hodnoty podmínkou liberální demokracie?

Nejdříve mě zaujal moment, když historik Jiří Hanuš a socioložka Dana Hamplová nesouhlasili s Tomášem Halíkem, že obrana křesťanských hodnot před vnějším nebezpečím není ta správná motivace k návratu ke křesťanským kořenům. Připomněli mu totiž, že v historii mnohdy hrála významnou roli a byla důležitým impulsem k tomu, aby lidé našli svoji křesťanskou identitu, která by jim pomohla udržet hodnoty pohromadě a čelit nenávistným ideologiím.

Dekonstrukce kukel malých lidí

Okolní svět vždy je a bude konstruktem, ze kterého se musíme – pokud o to stojíme – vymanit každý sám na vlastní pěst. Z vykonstrovaného světa se sice nedá nikdy úplně uniknout, lze jej však přetvářet a spoluvytvářet – vedle lásky – psaním textů. Právě umění zacházet s texty, tedy na jedné straně schopnost formulovat v nich, co vidíme kolem sebe, a na druhé straně schopnost je číst, patří k hlavním zbraním…

O fetiši změny a plavbě po proudu

Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.

Vyslanci

Jsme opravdu šťastná země, bohatá, v klidné části světa, kulturní, i když se chováme nekulturně. … Naše země je postmoderní, v podstatě už jako by v ní o nic velkého nešlo. Lidé se už často nenamáhají někomu něco vysvětlovat a za něco bojovat.