Dokážete si představit, že by národní agentura propagující ČR v zahraničí (Czech Tourism?, Czech Trade?) nechala vytvořit podobný spot k říjnovým oslavám 100. výročí nezávislosti a do hlavní role angažovala třeba Clinta Eastwooda?

Já taky ne. Ale není to divné? Proč jsme se na to výročí tak vykašlali? Je mi líto, že představitelé státu nedokázali zorganizovat podobně rozsáhlé oslavy tak významného výročí nezávislosti jako Poláci. A nejde jen o to dvousettisícové shromáždění a o to, co za nás udělá státní správa. Jako bychom o tu národní pospolitost stáli jen po sportovním úspěchu. Jako by lídrům státu, krajů, měst a sdružení moc nezáleželo na udržení kontinuity hodnot pro další generace.

A to mě vede k úvaze nad 17. listopadem. O co nám tenkrát nejvíce šlo? Mají oba významné dny něco společného? Myslím, že ano. To hlavní bylo získání nezávislosti a svobody pořádat demokratické volby, v nichž rozhoduje většina všech občanů, nikoli „avantgarda“ předem vyvolených. Právo rozhodovat si o svých věcech sami, bez poručníkování jiného státu.

Ještě si pamatuji, co nás naplňovalo radostí a nadějí, a nemusím spoléhat na to, co mi řekne z pódia stále ta samá parta, která si chce privatizovat svátek pro sebe. Pro mě to byl konec cenzury, kádrování a zasahování státu do soukromého života rodiny a dětí. Svoboda podnikání, konec centrálního řízení a nekonečných socialistických zákazů.

Bohužel se to vše pomalu vrací. A to ze směru, odkud bychom to nečekali – ze zemí, kde obdivují Marxe, jehož ideologie jsme se v listopadu nadšeně zbavili. Naší národní legislativě se pokoušejí nadřadit pakty, úmluvy, směrnice a rozhodnutí, kterým naši demokraticky zvolení zástupci nemohou zabránit. Zase se kádruje za politické názory a cenzuruje pod záminkou boje s dezinformacemi. O tom je hlavní politická bitva této doby.