Když vládnou pocity, pláče právo

Jeden Holanďan dostal nápad, který – slovy Vesničko mé střediskové – nastavuje zrcadlo společnosti stále ustupující nátlakovým aktivistům a upřednostňující jejich pocity před fakty. V Británii mají např. policisté přihlížet k tomu, zda se někdo cítí uražený (třeba na základě svého původu), nikoli zda skutečně k urážce došlo na základě konkrétních slov a výpovědi svědků.

Podobně nám vnucují „expertky na gender“, že mezi muži a ženy nejsou rozdíly a záleží jen na tom, jak se kdo cítí. V pondělí tak můžete být mužem, ve středu se cítíte spíš na ženu, a o víkendu v baru jako něco mezi. Taky to tak občas mám. A někdy se cítím na třicet, jindy zase na odchod do důchodu.

Nemusí zůstat jen u toho. Tzv. fluidní by mohla být i národnost. V Africe může sedat do člunu Pakistánec, aby na italský břeh vystoupil jako Syřan, který se za pár dní cítí jako Němec. Já se zase v zimě po ránu cítím někdy jako Fin a večer v baru jako Kubánec.

A co pracovní funkce? To je přece také sociální konstrukt a může záležet na pocitech. Každý jistě znáte kolem sebe lidí, kteří se cítí na ředitele nebo předsedu, a kdo občas nemá pocit, že je šéfem zeměkoule?

Napsat komentář