V roce 2008 vyšel špionážní thriller Ochlazení, který předpověděl současnou krizi vztahů EU s Ruskem poté, co v příběhu ruské tanky potlačí revoluci v Bělorusku (Ukrajina měla v té době relativně krátce po oranžové revoluci). Dnes, kdy čelíme bezpečnostním hrozbám ze strany radikálního islámu i Ruska a česká politika nahrazuje euroatlantické spojenectví a obhajobu lidských práv podlézáním autoritářským režimům v duchu hokynářské malověrnosti, stojí za zamyšlení slova, která autor vložil do úst hlavní postavě.

Odkud se v některých lidech bere zásadovost, když je to něco tak očividně nepraktického? Je to rudiment, stejně jako slepé střevo nebo snad spíš atavismus, protože postihuje jen některé příslušníky druhu. U primátů a lidoopů představovala zásadovost evoluční výhodu, protože zaručovala samcovo odhodlání bránit smečku i za cenu, že se sám vystaví riziku, a přinášela mu tak přízeň samic a početné potomstvo, ale od té doby se řídila zákonem snižujících se výnosů. V nynější době nepřinášela zásadovost nic – ani vůdcovské postavení, ani přízeň opačného pohlaví, ani společenskou prestiž. V lepším případě přinášela pověst podivína, v tom horším pověst hlupáka.

Jak jinak si bylo možné vysvětlit do očí bijící neúspěch tak velkého počtu schopných, odvážných a charakterních odpůrců bývalého režimu v polistopadové době? Lidé, kteří dokázali obdivuhodnou schopnost se nepřizpůsobovat tváří v tvář výhrůžkám, vydírání a bití, prokázali žalostnou neschopnost se přizpůsobit tváří v tvář příležitostem, nabídkám, lákadlům a pozlátkům nové doby.

Nebylo to tím, že by byli neschopní, a vlastně si tak svou někdejší diskriminaci zasloužili, jak tvrdili příslušníci většiny, které přizpůsobit se nečinilo vůbec potíže, nýbrž tím, že pro jejich odhodlání bránit smečku nenacházela nová doba žádné uplatnění, neboť smečka se rozutekla a proměnila v Brownův pohyb jednotlivců. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné, jelikož to, co smečku drží pohromadě, je přítomnost dravce, přirozeného nepřítele.

Aktuální ohrožení naší svobody by mohlo vrátit zásadovosti zase vážnost a společenskou funkci. Pokud ovšem budeme ochotni k oběti altruistického trestu a zastavíme společenskou apatii, zvyšující se toleranci ke zlu a naše odcizení vůči identitě nejbližšího společenství, obce a státu. V této souvislosti jsem si ještě vzpomněl na známého neuropatologa a publicistu Františka Koukolíka a jeho knihu Vzpoura deprivantů.

Jakmile se ve skupině vyskytne podrazák, najde se člověk, který ho i za cenu vlastní citelné ztráty potrestá. To je velmi důležitý, vývojově prastarý mechanismus držící lidské skupiny pohromadě. Jakmile ve skupině odpadne možnost podrazáky trestat, spolupráce skupiny se rozpadne.