„Ty taky přetavíme. Na novýho člověka“. Převýchova už běží na plné obrátky. Kdo se nepodřídí, je označen za populistu. Bourá se „prohnilá západní“ kultura – vadí sochy, matematika a další buržoazní přežitky „bílé nadřazenosti“. Imperativem doby je rovnost a inkluze. A pokrokoví intelektuálové tomu tleskají – stejně jako svazácká avantgarda v 50. letech.
Byrokratizace demokratického systému dnes dosáhla takové míry, že člověku prakticky neumožňuje jednat svobodně ve zcela základních záležitostech. Do rozšiřující se sítě zákonů, vyhlášek a kontrol spadá stále větší část našeho života od zaměstnání nebo podnikání přes nakládání se soukromým majetkem. Důsledkem je pocit bezmoci a obtížněji vymahatelná spravedlnost.
Které státy západní civilizace považujete za nejúspěšnější v integraci (legálních) přistěhovalců? Kde jich mnoho přijímají, ale také hodně dbají na podobu vzájemného soužití? Asi mezi nimi budou USA, Austrálie, Izrael, Dánsko nebo Španělsko. A když se nad tím zamyslíte, jsou to přesně ty státy, které se současně tvrdě brání imigraci ilegální.
Historie se často opakuje, ale málokdy ve stejných barvách. Posledně poražení, poučeni nezdarem, se časem objeví s novou strategií. Pokud jsme tedy zvyklí, že totalita přicházela v černé nebo rudé, buďme si jistí, že příště přijde oblečena do jiné barvy (pravděpodobně do té nejpopulárnější), z jiné strany a bude mluvit jazykem, který pomohl vyhrát předchozí válku.
Nejdříve mě zaujal moment, když historik Jiří Hanuš a socioložka Dana Hamplová nesouhlasili s Tomášem Halíkem, že obrana křesťanských hodnot před vnějším nebezpečím není ta správná motivace k návratu ke křesťanským kořenům. Připomněli mu totiž, že v historii mnohdy hrála významnou roli a byla důležitým impulsem k tomu, aby lidé našli svoji křesťanskou identitu, která by jim pomohla udržet hodnoty pohromadě a čelit nenávistným ideologiím.
80. výročí nedožitých narozenin Václava Havla vede k úvahám, co by říkal na dnešní dobu. Kdo četl jeho Zahradní slavnost nebo Vyrozumění, dokáže si asi představit dosazení Junckera a jemu podobných byrokratů na místo jednajících postav, jejichž absurdní jazyk politické korektnosti brání pravdivému pojmenování reality kolem nás. Manipulaci veřejnosti odcizováním jazyka, byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje také Havlova hra Asanace.
Jak si vlastně představujeme ideálního politika? Jaké vlastnosti a schopnosti by měl mít? Ke komu jej přirovnat? Já volím metaforu odpovědného hospodáře. Hospodář na statku uvažuje dlouhodobě – např. jaká zvířata chovat a co zasít pro příští rok. Musí počítat s počasím jako externím vlivem, který nikdy nemůže plně předvídat. Udržuje dobré vztahy se sousedy a snaží se vyjít s tím, co má.
Imigrace zásadně ovlivní konkurenceschopnost a kvalitu života (a také volební výsledky) ve všech evropských zemích včetně ČR a proto má obrovský význam se jí zabývat. Uspějí jen země, které zvládnou vyvážit otevřenost pro vzdělané, pracovité a podnikavé cizince (stárnoucí obyvatelstvo a hospodářství je prostě potřebují) a současně zajištění bezpečí a jejich integrace včetně vynucení respektu všech obyvatel k platným zákonům a pravidlům soužití bez výjimky.
K mému údivu jsem opakovaně slyšel názory, které otázku ironicky zpochybňovaly, jako bychom žádné evropské hodnoty ani mít neměli nebo jako by nám zůstaly už jen nějaké globálně univerzální. A kupodivu jsem nezaregistroval, že by se o nějaký výčet ve veřejné diskusi pokusili představitelé EU, kteří to mají v náplni práce. Vypsal jsem si tedy pro začátek pár bodů z nedávno publikovaných textů od čtyř českých autorů.
Šílený návrh zákona ministra Pelikána o hanobení sociální třídy mi připomněl soud s Larry Flyntem. Jde o nejnebezpečnější polistopadovou právní normu, kterou lze zneužít pro umlčení nepohodlné kritiky. S tak gumovým paragrafem by se mohl kdokoli prohlásit za součást ohrožené menšiny a na jakýkoli vtip, satiru nebo osobní kritiku vztáhnout blíže neurčené „hanobení“, které tolik připomíná podvracení republiky a socialistického zřízení.
Nejen toho tradičního, kterým se politici podbízejí svým potenciálním voličům. Mám na mysli nebezpečný trend dopadající na nás všechny, kteří pro udržení si teplého místa, přízeň vlivných nebo pouhý lajk na Facebooku uděláme skoro cokoli. Žijeme pak ne podle vlastního přesvědčení, ale podle vrtkavého vkusu ostatních a diktátu popularity. Drtivý dopad to má na demokracii a pluralitu názorů.
Zbytečně rozdělená společnost v otázce přístupu k migrantům a uprchlíkům mě trápí ze dvou důvodů. Hlavně kvůli těm přistěhovalcům, kteří k nám přišli už před časem s řádnými doklady a po standardním prověření. Někteří z nich u nás spokojeně žijí už roky, mají tu vysoce kvalifikovanou práci v mezinárodních i českých firmách, svoje přátele, případně rodinu.
Studenti na kolejích, v jejichž zájmu je velkorysý a volnější režim, např. pro večerní návštěvy, obvykle věděli, že když jeho návštěva natropí v noci příliš hluku nebo si dokonce něco odnese ze sousedního pokoje, dopadne přísnější režim i na ostatní. Je smutné, že tuto společnou odpovědnost za hodnoty otevřené společnosti a za naši svobodu nechápe německá vláda ani vedení EU.