Jestli něco významně přispívá k odmítavému postoji Evropanů k imigraci a k poklesu jejich důvěry v média a neziskové organizace, tak je to záměrné míchání pojmů „uprchlík“ (utíká z domovské země z důvodu války nebo politické perzekuce) a „ekonomický migrant“ a masové podvody, při kterých jsou vydávání ti druzí za ty první.
Historie se často opakuje, ale málokdy ve stejných barvách. Posledně poražení, poučeni nezdarem, se časem objeví s novou strategií. Pokud jsme tedy zvyklí, že totalita přicházela v černé nebo rudé, buďme si jistí, že příště přijde oblečena do jiné barvy (pravděpodobně do té nejpopulárnější), z jiné strany a bude mluvit jazykem, který pomohl vyhrát předchozí válku.
K mému údivu jsem opakovaně slyšel názory, které otázku ironicky zpochybňovaly, jako bychom žádné evropské hodnoty ani mít neměli nebo jako by nám zůstaly už jen nějaké globálně univerzální. A kupodivu jsem nezaregistroval, že by se o nějaký výčet ve veřejné diskusi pokusili představitelé EU, kteří to mají v náplni práce. Vypsal jsem si tedy pro začátek pár bodů z nedávno publikovaných textů od čtyř českých autorů.
Šílený návrh zákona ministra Pelikána o hanobení sociální třídy mi připomněl soud s Larry Flyntem. Jde o nejnebezpečnější polistopadovou právní normu, kterou lze zneužít pro umlčení nepohodlné kritiky. S tak gumovým paragrafem by se mohl kdokoli prohlásit za součást ohrožené menšiny a na jakýkoli vtip, satiru nebo osobní kritiku vztáhnout blíže neurčené „hanobení“, které tolik připomíná podvracení republiky a socialistického zřízení.
Nejen toho tradičního, kterým se politici podbízejí svým potenciálním voličům. Mám na mysli nebezpečný trend dopadající na nás všechny, kteří pro udržení si teplého místa, přízeň vlivných nebo pouhý lajk na Facebooku uděláme skoro cokoli. Žijeme pak ne podle vlastního přesvědčení, ale podle vrtkavého vkusu ostatních a diktátu popularity. Drtivý dopad to má na demokracii a pluralitu názorů.
Z těch stovek textů k migrační krizi v Evropě, kterými jsem se prokousal za poslední měsíce, doporučuji ke čtení malý výběr. Média (především v Německu, Rakousku a Švédsku) se pomalu zbavují roubíků politické korektnosti, ale policisté jsou stále omezováni v tom, jaké informace o kriminalitě imigrantů mohou zveřejňovat. V diskusích se tak stále objevuje řada mýtů a falešných představ.
Dle nedávného průzkumu Allensbach Institutu si 43 % lidí v Německu myslí, že nelze svobodně vyjádřit názor na situaci kolem uprchlíků a je třeba si dávat pozor na to, co řeknete. Švýcarský Neue Zürcher Zeitung charakterizoval styl německých médií takto – selektivní podávání zpráv, propaganda vítací kultury, ztráta kritického odstupu, ze zpráv se stala kampaň.
V podnikání s informačním obsahem bude klesat význam firemní značky jako záruky kvality, která bude reprezentována spíše vlastními tvůrci. Pokud si založí nové servery, pořady a časopisy, své publikum si zase najdou. Pokud chceme nezávislou a kvalitní žurnalistiku, která nebude jen klouzat po povrchu jako stále se bulvarizující deníky i veřejnoprávní média, podpořme tyto odvážné projekty i z vlastní kapsy.
Proto víc spoléháme na Google, blogy a mikrozápisky našich spřízněných na Facebooku nebo Twitteru. Máme s nimi společné zájmy a tak věříme, že nám s určitou pravděpodobností objeví relevantnější informace než selekce nám cizích redaktorů v tradičních médiích. Nad tím, do jaké míry to jsou skutečně relevantní informace, se zamýšlí Eli Pariser v jedné z přednášek na konferenci TED.
Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.
Pokud mělo být tohle jediným kritériem, stačilo by nahlédnout do žebříčku Fortune nebo Forbes a nebylo nutné se nikoho ptát na jeho názor. Divil jsem se, že nemáme brát do úvahy způsob získání majetku a tedy to, zda je podnikatel úspěšný např. díky své nápaditosti, odvaze nebo pracovitosti. Mají-li být vedle architektů, vědců nebo režisérů vyzdvihováni jako osobnosti i podnikatelé, tak snad také proto, aby působili jako vzory pro své následovníky.
Prospěch se stává hlavním kritériem úspěšnosti, i když právě prospěch vždy vychyluje z rovnováhy, činí člověka a priori na něčem závislým, a tím ztrácíme odstup. A závislost – na čemkoli – je choroba, která vyžaduje léčbu. Skutečný pán se pozná podle toho, že se pouští do bitev, o kterých předem neví, jak mohou dopadnout, a činí tak prostředky zdánlivě křehkými, ale zato trvalými, jako je pevné slovo a zřetelný řád. Pána vždy poznáme podle ochoty riskovat.