Hlavním tvůrčím nástrojem člověka není věda a technologie, ale slovo. Tvoření začíná myšlenkou, slovem, vizí, snem.
Mediální kultura, v jejíž moci se ocitáme, nemá morálku ani etiku. Naše slova ztratila tvář a proto nikoho nevolají.
Jazyk střední třídy se díky masmédiím přizpůsobil jazyku a myšlení nejnižších sociálních skupin a ztrácí schopnost cokoli skutečného popsat či jakoukoli složitější myšlenku artikulovat. Jen parazituje na cizích ikonách.
Veřejné mínění postupně přestává existovat, stejně jako se rozpadly veřejné mapy, protože do nich byly postupně zapracovány hlediska všech a už se podle nich nedá nikam chodit.
Důsledkem masové produkce měřitelného je, že informace, názory, události, zprávy a postoje, prostě fakta, která se snadno hodnotí a hierarchizují, replikují, přesouvají, shlukujím obměňují, restrukturalizované se pak valí veřejným prostorem jako záplavy. Sdělení a znaků je stále více, skutečnosti prudce ubývá v důsledku přemnožení zpráv o ní.
Prospěch se stává hlavním kritériem úspěšnosti, i když právě prospěch vždy vychyluje z rovnováhy, činí člověka a priori na něčem závislým, a tím ztrácíme odstup. A závislost – na čemkoli – je choroba, která vyžaduje léčbu.
Skutečný pán se pozná podle toho, že se pouští do bitev, o kterých předem neví, jak mohou dopadnout, a činí tak prostředky zdánlivě křehkými, ale zato trvalými, jako je pevné slovo a zřetelný řád. Pána vždy poznáme podle ochoty riskovat. Otroka podle toho, že se řídí výzkumy veřejného mínění. Pán je plný nenaplněných tužeb a iracionálních vášní. Otrok jen číhá s nastraženým uchem, co se od něj očekává, aby se vyhnul jakémukoli nebezpečí. Touží po klidu a vášně jsou mu cizí.
Eseje Karla Hvížďaly vznikaly v letech 2005-2008, psal je převážně pro Reflex. Pro mě zatím kniha roku.