Proč přestáváme sledovat noviny a vůbec tradiční média? Protože jsou povrchní, bulvární a často uvádějí chybné informace z odborných oblastí, kterým dobře rozumíme, a tak si říkáme, že to tak možná je i v těch dalších, kterým tolik nerozumíme? Možná jeden z důvodů. Ale hlavně myslím proto, že jejich zpravodajství považujeme za čím dále méně relevantní našim zájmům.

Proto víc spoléháme na Google, blogy a mikrozápisky našich spřízněných na Facebooku nebo Twitteru. Máme s nimi společné zájmy a tak věříme, že nám s určitou pravděpodobností objeví relevantnější informace než selekce nám cizích redaktorů v tradičních médiích.

Nad tím, do jaké míry to jsou skutečně relevantní informace, se zamýšlí Eli Pariser v jedné z nezapomenutelných přednášek na prestižní konferenci TED. Uvnitř bublin nám totiž strážci jejich hranic nedovolí dostat se k důležitým informacím a jiným úhlům pohledu, které by mohly zpochybnit a rozšířit náš pohled na svět.

Jednou už o tom vlastně psal Patrick Zandl v rámci svého experimentu demobilizace…

Už nemůžu číst jen to, co mne zajímá. Musím zase sledovat všechno, jako kdysi. Jak to? No, v RSS mám jen věci, co mně zajímají. Noviny provedly selekci jinak – a tak můžu sedět v čekárně a nudit se, nebo si číst zprávy, které jsou sice důležité, ale jinak bych je přeskočil, protože na ně už nějaký názor mám. Začal jsem si kupovat Respekt, A2 a Hospodářky, já vím, že řeknete, že všechny upadají a nejsou, co kdysi, ale já jsem je za první republiky nečetl. Čtu je teď a jsem spokojen. Oni píšou o věcech, které by mne zajímaly, kdybych věděl, že mne zajímají. A co víc: píšou o věcech, na které mám svůj názor jen z toho, co jsem pochytával ve vzduchu. Z toho, co někdo tweetnul a co mi kdysi stačilo na to, abych ten názor převzal a byl hrdý na “svůj názor”. Ale jak říká Gabal: to zjednodušování složitých témat je velká hrozba dnešní civilizace.