Vojtěch Jasný zemřel v předvečer oslav 30. výročí, jako by chtěl připomenout, že jeho opus Všichni dobří rodáci poslouží jako memento i po 50 letech. Možná teď víc než dřív, když nám nové formy totality klepou na dveře.

Dal jsem si to včera večer už po x-té a zase mě to vtáhlo. Dokonce bych řekl, že málokterý film z poslední doby ve mně vyvolal tak silné emoce. Váhám, čím se mu to daří, když se skoro v ničem netrefuje do mých oblíbených žánrů nebo témat. Asi přesvědčivostí herců a vynikající kamerou, kterou vedl Jaroslav Kučera.

A díky postavám v příběhu. O takových lidech se říká, že jsou gruntem společnosti, solí země. Tato slova mimochodem použil i Donald Trump, když mluvil o Tomáši Trosečníkovi, jehož jméno se v dnešní svobodné společnosti nesmí psát na Facebook, na jeden z významných komunikačních výdobytků naší doby.

Ten film mě pokaždé sebere víc a víc. Tak zblízka vidět, jak šťastně by mohli hrdinové žít, kdyby se mezi ně nepletly rádoby „pokrokové“ ideologie. Dnes necílí na kolektivizaci zemědělství, ale spíš na rodinu, pohlaví a sounáležitost s vlastním národem, místo boje o zrno se bojuje o klima.

Své filmové vzdělání jsem pobíral ve filmovém klubu jundrovského kina Svratka a ve studentském klubu Topas na Kounicových kolejích, kde nám pan Kučera z FAMU (až teď mi dochází – to je on?) promítal české trezorové i jiné nedostupné snímky. Pamatuji se třeba, jak jsem zíral s otevřenou pusou na The Wall, Formanovo Taking off nebo ranou tvorbu Chytilové. Rodáky jsem musel vidět až mnohem později, po Listopadu. O to silnější to pro mě bylo. A stále je.

Možná si vzpomenete, že v úvodu filmu (předjaří 1948), zní z vesnického rozhlasu vize nových poměrů – „politika přestane být špinavým dohadováním a stane se věcí cti.“ Není právě něco takového mezi požadavky Milionu chvilek?