Také jsem se dříve hlásil k pravdoláskařství. Jak může být někdo proti, říkal jsem si. Inu může – protože už má dost pokrytců, kteří touto vlajkou nejokázaleji mávají a přitom mají k hodnotám skutečné pravdy a lásky na míle daleko. Proto ta patetická slova už tolik nepoužívám, přestože pravdu a lásku ctím stejně jako dřív. Rozpoznat, co je morální, umět to elegantně vyjádřit a morálně jednat – jsou totiž tři různé věci. Skvělý text Martina Weisse.

„Kdo by chtěl být proti morálce a za amorálnost? Nikdo, to je právě to. Nikdo, ani ten největší cynik, nepůjde do veřejného života s tím, že nabízí amorální politiku či amorální zábavu nebo že hodlá nemorálně podnikat. U nás se ale z jakýchsi důvodů chováme, jako by to tak nebylo. Jako by morální mohl být jen ten, kdo se k tomu speciálně přihlásí. Takže s tím přihlašováním je třeba spěchat a hned někde v počáteční fázi vaší veřejné prezentace nějak zaznamenat, že jste pro morálku. Protože vylučovací metodou vychází, že všichni ostatní jsou nemorální. Vzniká poptávka po certifikovaných expertech na morálku.

To má ve skutečnosti na morálku zhoubný vliv. Protože člověk se nestává morálním tím, že se k morálce ostentativně přihlásí, a ani společnost se nestává morálnější tím, že v ní získají více moci lidé praktikující moralizování.“