Čtu si ty nadšené reakce nad děním v USA v mé bublině a mám takové smíšené pocity. Také mám radost ze začátku konzervativní revoluce, ale obávám se, že se mnozí nechávají ukolébat předčasným optimismem.

My starší si pamatujeme nástup Gorbačova v SSSR. Perestrojku a glasnosť. Také to byla revoluční změna, ale pro nás v Československu znamenala jen to, že obr na Východě přestal mluvit do našich věcí. Závan svobody to byl pro lidi tam, ne tady. Zde stále vládli aparátčici typu Jakeše a Štěpána.

Najednou se mohly promítat zakázané filmy a vydávat zakázané knihy. Ale v Sovětském svazu, ne tady. Trvalo relativně dlouho, než lidi pochopili, že naši aparátčici jsou bezradní a stále čekají na pokyny z Moskvy, jak byli zvyklí. Že nemají žádný program, vizi, co lidem nabídnout.

Nyní je to podobné. Žádnou svobodu jsme nezískali. Jen obr na Západě už nemá sílu a ambice tolik mluvit do našich věcí. Zdejší aparátčici tápou, zda ještě držet linii nebo také obrátit a lísat se do Trumpovy přízně. Lokajové to neumějí jinak.

Je tu však jeden rozdíl od tehdejší doby. Silná centralizující moc v Bruselu, která legislativně drží v šachu naše životy a firmy. Tam se upínají naděje současných soudruhů na vedoucích místech. Tam čekají zastání proti Trumpovi a Muskovi, záruku pokračování cenzury, dotačního socialismu, masové migrace, Green Dealu .

Proto musíme napřít naši pozornost na vztah s Evropskou komisí a unijním molochem. Na naši suverenitu. O tom bude Konzervativní kemp SOSP – konzervativní revoluce začala, jak si vzít svou zemi zpět.