Je výhodnější být jeden z nejhorších ve skupině lepších a nebo jeden z nejlepších ve skupině horších? Může jít o sportovní družstva nebo školní třídy, na tom nezáleží.
Být mezi posledními je psychicky nepříjemné, i když to vysoce konkureční prostředí může motivovat k lepším výkonům (někoho však spíše deptat častými prohrami). V té horší skupině se dá jistě snadněji vyhrávat, což naše ego příjemně pohladí, ale na druhou stranu to může zavánět úspěchem jednookého mezi slepými.
Menší dilema nastává pro ty, kteří se pohybují někde uprostřed v té lepší skupině. Nemusejí tolik závidět těm nejlepším z horší skupiny a přitom se pohybují v prostředí, které je táhne dopředu. Pokud je ovšem nediskriminuje systém hodnocení mezi skupinami. Tady totiž paralela mezi srovnáváním výkonů sportovních družstev a školních tříd končí.
Až do nedávna jsem žil v domnění, že školní známky v normálních a výběrových třídách by měly mít stejnou vypovídací (srovnávací) hodnotu. Smysl výběrových tříd vidím v tom, že mohou probrat učivo rychleji a hlouběji, že nezdržují a lépe stimulují šikovnější žáky. Střední a vysoké školy přece neodlišují, zda průměrný prospěch pochází ze třídy či školy podprůměrné (že by s benevolentním hodnocením?), průměrné nebo výběrové (s přísnějším hodnocením?).
Chyba lávky. Na naší základní škole (a to si o ní vůbec nemyslím, že by byla špatná a v tomto smyslu vybočující) se učitelky nerozpakují otevřeně přiznat, že známkování ve výběrových třídách je přísnější a že samé jedničky prostě nemůže mít každý. Nad otázkou, zda to při přijímačkách na gymnázia, která berou v potaz i průměrný prospěch ze ZŠ, neznevýhodňuje ty průměrné, kteří by možná v normálních třídách excelovali, jen krčí rameny.
Jak je už zřejmé, samičkami v titulku rozhodně nemyslím synovy spolužačky, které mají v jeho třídě převahu v poměru 4:1, ani zástupkyně přefeminizovaného školství, které vyznává výše uvedený princip známkování. To mě jen inspiroval pan Sklenička, který má samé jedničky právě doma. My tedy jen od té mladší v první třídě.