Jak se poznají ohrožená média?

Podle jakéhosi „indexu projektu EuroMedia Ownership Monitor ze Salcburské univerzity“ prý patří média v Česku „k jedněm z nejohroženějších v Evropě a horší podmínky pro ně nabízí už jen Maďarsko“. Když se do článku v Echo24 začtete, první věty zní vědecky, ale nikde pak není jasně řečeno, kdo a podle čeho dává v jednotlivých kritériích známky od 0 do 3 a proč zvolili právě taková kritéria a ne jiná. Neměla by být náhodou vztažena k míře konkurence na mediálních trzích a uspokojení informačních potřeb občanů?

Nejlépe o smysluplnosti indexu vypovídají výsledky. Na první příčce skončilo domácí Rakousko, v závěsu za ním pak Švédsko, Dánsko a Německo. V top4 jsou tedy tři země, kde média totálně selhala při informování o migrační krizi, kde jim vlastní občané přezdívali Lügenpresse a o kterých se posměšně vyjadřovali např. kolegové ve Švýcarsku nebo USA.

Co považují rakouští výzkumníci při hodnocení za ideál, je dobře patrné z této formulace: „Občanské iniciativy, které se zabývají problematikou médií, tak mají obecně velmi omezenou právní moc k prosazování informací relevantních pro transparentnost vlastnictví médií nebo fungování médií obecně.“. Pokud se české vládní koalici podaří účelová změna zákona k ovládnutí mediálních rad, bude cesta k většímu vlivu politických neziskovek otevřena.