Rozmohl se nám tu takový nešvar. Sociální sítě přestávají být neutrálními platformami a samy si určují, jaký obsah na nich můžeme a nemůžeme publikovat. Podle politických názorů svých zaměstnanců nepohodlné příspěvky rovnou mažou nebo diskriminují pod záminkou, že jsou nepravdivé nebo zavádějící.
A na tuto falešnou hru s pravdou si místo soudů najímají mediální agentury a neziskovky, které vypadají nezávisle, dokud se jim nepodíváte podrobněji na zoubek. Marian Kechlibar uvádí hned několik důvodů, proč je to cesta do pekel – nedemokratičnost, neprůhlednost, nemožnost posoudit celý kontext i u tvrdých faktů, zbožštění statu quo.
Za nejdůležitější považuji ale to, co Marian nazývá problém kapacity (já bych to nazval selektivní slepotou). Kolem nás je totiž mnoho výroků, jejich autorů a pochybností, přičemž ověřovatel si vybírá jen některé (častěji spíš autory, k nimž má menší důvěru, s jejichž názory nesouhlasí).
Jako u médií – jejich manipulace bývá často v tom, o čem neinformují – svoje sympatizanty ověřovatel pravděpodobněji vynechá. Tak se dá snadno odstřelit každý – když se na něho člověk zaměří. Protože nikdo nejsme neomylný o občas uvedeme nepřesnou informaci. V masovém měřítku je ovšem tato ideopolicie bianco šekem na ovlivnění veřejného mínění.