Švandrlíkův román a jeho filmová adaptace byly pro mou i předchozí generaci silným mementem, které se opravdu stává opět aktuálním. V tom výčtu politiků mi však chybí řada těch evropských, kteří mají k totalitě z románu přece jen blíže. Třeba J. C. Juncker s jeho odhalením sochy Karla Marxe nebo vedení berlínské radnice, pro níž je naopak nepřijatelný památník Reagana (pro nás studenty tenkrát býval symbolem Západu), asi coby živlu krajní pravice.

Mnozí si ještě pamatují exkomunistku Mogherini, která coby šéfka unijní diplomacie tak ráda koketovala s teroristy na Blízkém východě, nebo současného místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse, který chce, aby všichni v EU v rámci dané profese pobírali stejné platy. Co jiného než kefalínovská absurdita je to, když Macron s Merkelovou donutí pod hrozbou gigantických sankcí sociální sítě k takové cenzuře, že i prosté napsání jména TR vám smaže příspěvek nebo dokonce zablokuje profil. A výčet by jistě nebyl úplný bez Ursuly von der Leyen, jejíž prioritou má být čepičkovsky poručit větru dešti, bankám a pojišťovnám, aby politicky uvědoměle zvýhodňovaly projekty a technologie nikoli ekonomicky rentabilní, ale ideologicky “správné”.

Na rozdíl od těch jmen ve facebookovém příspěvku má rozhodování těchto na nás mnohem větší dopad a je u nich pravděpodobnější, že generace našich dětí bude tajně doma číst o naplnění Huxleyho New brave world, třeba s názvem Zelení baroni.