Při své první návštěvě Egypta jsem měl nespočet příležitostí dumat nad tím, čím lze posuzovat vyspělost civilizace a jak bychom – i u nás doma – nyní dopadli z pohledu mimozemšťanů nebo našich předků. O vyspělosti té staroegyptské z doby faraónů netřeba pochybovat. Za příklad vyspělosti jejich potomků z minulého století může posloužit úsilí s vystavením rozsáhlé sbírky v budově národního muzea v Káhiře. Čiší z ní respekt, úcta a hrdost na to, co dokázaly předcházající generace.
V muzeu jsme měli pocit, že za posledních 50 let tam nikdo ani neutřel prach, natož že by investoval do údržby inventáře. Na interaktivní technologie rovnou zapomeňme. Cedulka v mezipatře před vchodem na WC v několika jazycích sdělovala, že tady se bakšišné nedává. Ovšem když musíte vyjít z kabinky a doprosit se papíru, vděčně pak dáte livrejovanému hajzldědkovi peníz, o který si – kryt dveřmi – nesmlouvavě řekne. Tak vypadá civilizace 21. století.
A ještě praktické upozornění pro fotografy. Do budovy muzea vás s foťákem vůbec nepustí (v době mobilů s bleskem mimořádně účinné opatření). Je třeba ho odevzdat v zahradní boudě oproti lístku. Při naší návštěvě prý lístky došly a tak náš průvodce dostal lepenkovou krabici, do které jsme s viditelnou nedůvěrou vložili každý svou zrcadlovku (kdo nejdéle váhal, měl tu svoji přístupnou pěkně nahoře) a bez jakékoli záruky se odebrali z moderní současnosti za odkazy minulosti. Dodávám, že s obsahem krabice (v celkové hodnotě tak čtvrt miliónu Kč) jsme se pak všichni v pořádku shledali.