Dovolím si dnes malou spekulaci k tomu stávkování za klimatickou nouzi. Jen takové myšlenkové cvičení.

Součástí EU je jedna země, která riskantně vsadila na utlumení jak uhelných, tak i jaderných, elektráren s tím, že páteří její energetické politiky budou obnovitelné zdroje (OZ) a plyn z Ruska. Cena elektřiny pro domácnosti je tam skoro nejvyšší v Evropě a čím dál častěji se objevují zprávy o výpadcích dodávek, které způsobují odstávky průmyslových podniků a zpožďování vlaků.

Jako politicko-ekonomická velmoc EU má tato země významný vliv na růst cen emisních povolenek, což zvýhodňuje její průmysl a zvyšuje náklady průmyslové výroby v ostatních zemích, kde se boj proti emisím skleníkových plynů ještě nestal náboženstvím, příp. jejichž přenosová soustava zachraňuje výkyvy poptávky a nabídky energie z OZ u nich.

Kdyby se ukázalo, že sázka na dotace OZ v tak velkém rozsahu byla mylná, mělo by to fatální dopady na konkurenceschopnost země a ceny elektřiny pro domácnosti by se vyšplhaly tak vysoko, že by je neunesla ani nejbohatší společnost v Evropě. Ke žlutým vestám by pak nebylo daleko.

Kdyby se však podařilo přesvědčit ostatní členy EU ke stejné politice, riziko by se rozložilo a černého Petra by si mohl vytáhnout někdo jiný. Jenže co dělat, když se vlády k tak radikální změně nemají a svůj energetický mix mění jen postupně a pomalu? Nepomohla by nějaká kampaň „neziskovek“, která by veřejné mínění ovlivnila přes emoce líčením katastrofických scénářů? Tak odbornému a komplexnímu tématu málokdo rozumí. Co kdyby tedy vtáhli do kampaně a vhodně motivovali děti nebo divadelní frontu?