Chtěl bych vám popřát brutálně něžné krásy. To, že se nedají koupit, je nedostatečný a příliš banální důvod. Jejich síla spočívá spíše v kontrastu a momentu překvapení, který vytrhává z očekávaného toku událostí. Jak všichni víme, krásy tohoto typu přitom nemusejí vyjadřovat jen stavy veselé. Nostalgie nebo smíření přece dovedou být plnohodnotně krásné.
Střechy pokryté čerstvým sněhem, který se ještě nestačil smogem ušpinit. Fotografie, z níž zamrazí. Pár tónů, které v písni přebývají, ale bez nichž byste ji neposlouchali. Úsměv na tváři, která se obvykle nesměje. Kapky deště stékající po skle, v jejichž drahách poznáte něco dávně povědomého. Duch místa.
Opuštěný list vzdorující větru na uschlém stromě. Chyba na dokonalém obraze jako piha na souměrné tváři. Přeřeknutí dítěte s vtipnou pointou, u kterého víte, že nemohlo být záměrné. Tichá přírodní scenérie s barvami, které balancují na hranici kýče. Náhlá změna plánu, která vás přivedla na cestu, o níž byste se jinak nedozvěděli. Odraz vzpomínky na vodě, deja vu. Letmo zahlédnuté posmutnělé oči, ledabyle obnažené ženské rameno.
Krásná může být prohra, pokud to byl dobrý zápas a pomůže nám příště radovat se více z výhry. Krásné je, když se dokážeme zasmát dalšímu krajíci chleba opakovaně padajícímu na zem namazanou stranou. Když jsme vsadili na outsidera a nelitovali jsme, přestože skončil těsně druhý. Když se zdá, že nás všichni opustili a my přesto nezůstali sami.
To všechno může být brutálně nebo něžně krásné proto, že se tak stane bez důvodu. Jen tak samo o sobě. Jako laskavost prozřetelnosti, která za to nic neočekává. To v dnešním pragmatickém světě stojí za povšimnutí. A za důvod si takové věci navzájem přát.