Pár střípků z Japonska

Mám tady pár nesourodých dojmů z cestování po Japonsku. Rád si přečtu postřehy a případně odlišné zkušenosti těch, kteří mají návštěvu této úžasné země za sebou.

1. Co jsem čekal a přesto překvapilo. Z té horší strany znalost angličtiny – velmi slabá i na turistických místech. Nakonec se nějak domluvíte nebo někoho zavolají, ale trvá to mnohdy dlouho a dost to komplikuje domluvu. Třeba při objednávání v restauracích, ale o tom jindy.
Z té lepší strany vyhřívaná WC. Není to jen výstřelek na hotelích a v moderní zástavbě. Najdete je prakticky všude včetně klášterů na venkově. Za celou tu dobu jsem nenarazil na vyhřívané prkénko se zvukem zachovávajícím soukromí (další fíčury pro tentokrát vynecháme) snad jednou.

2. Co jsem nečekal. Nedostatek odpadkových košů na veřejných prostranstvích. Odpadky prostě musíte nosit s sebou, protože v té všudepřítomné čistotě si to odhodit nedovolíte. Vysvobodí vás až větší dopravní uzel nebo personál restaurace.
Stejně tak mě překvapil slabý GPS signál. Mobilní navigace často nevěděla, na které straně širokého bulváru (4-6 pruhů) stojím.

3. Chválím, že na hotelových pokojích se po první noci obvykle neuklízí, nemění ručníky apod. – pokud si neřeknete. Šetří to životní prostředí a soukromí. Na postelích nebo u recepce často najdete jukata – župan alias pyžamo, ve kterém je možné chodit volně po hotelu nebo do segregovaných lázní. Nikoli však na snídani. Velikosti jsou ovšem japonské.

4. Velmi brzy mě zaujali různě postávající pracovníci – často v městských či podnikových uniformách – kteří jen ukazují cestu nebo zastavují chodce či auta při objíždění překážky nebo při výjezdu přes chodník. Říkali jsme jim regulovčíci. Japonsko má podobně jako my a Němci velmi nízkou nezaměstnanost. Ovšem té je, přijde mi, dosahováno asi trochu uměle, vytvářením – z našeho pohledu – zbytečných pracovních míst.

5. Na silnicích se jezdí vlevo, to jsem čekal. Vlevo se ovšem i chodí a jezdí na eskalátorech. Nejen, že ho najdete pro váš směr vlevo, ale vlevo byste na něm také měli stát. A vpravo nechat místo pro spěchající. To se dodržuje striktně. Výjimkou jsou mezinárodní letiště, kde už je to po našem.

6. Ve spletitých chodbách metra a nádraží pod velkými dopravními uzly se dá snadno ztratit, ale časem člověk zjistí, že značení je přehledné (stanice označeny názvy v latince i čísly) a chytře vymyšlené (proti chaosu v newyorkském metru skoro dokonalé). Šinkanseny zastavují tak, aby se dveře do vagónu otevřely na 10 cm přesně před frontou pasažérů, jejichž řazení je vyznačeno čarami na nástupišti. Z digitálních tabulí je zřejmé, které vagóny jsou místenkové. Při jízdě jsou Japonci pohrouženi do mobilů, ale nikdo nahlas netelefonuje. Na soukromí jim záleží.

7. EU je někdy až posedlá bojem proti plastům, v Japonsku turista vidí spíš opak. Spousta zboží je úhledně zabalena a zatavena v několikanásobném plastovém obalu.

8. Pozor na ceny – někdy jsou uvedeny bez dph, jindy včetně. Je třeba se ptát. A vždy vám vrátí do posledního jenu. Dýško se nedává, považuje se to za neuctivé vychloubání se.

9. Věděli jsme, že pouštět starší lidi si sednout v MHD, zde není zvykem (lidé vyššího věku tam požívají velkého respektu, ale toto se může chápat jako jejich podcenění a urážka). Nicméně se to asi mění, protože jsme vídali na skle vagónů grafiku vybízející k přednosti pro těhotné a hendikepované. Stejně jsme to však byli většinou my (padesátníci), kdo nabídl starším místo. A myslím, že přijímali s úlevou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *