Před naším červencovým putováním po Bretani, jak si tady pozorní čtenáři mohli všimnout, jsme začali v Normandii, abychom zavzpomínali na cestu před 33 lety. Jeli jsme se podívat i na hřbitovy a památník padlým Američanům u pláže Omaha poblíž Colleville-sur-Mer. Stál jsem tam v dešti a hlavou se mi honila spousta věcí.

Vděčíme těm klukům za mnohé a nikdy jim to nemůžeme splatit. Američané si v Evropě oprávněně získali respekt a popularitu. Jejich vliv (soft power) tu nabýval postupně na síle a dnes USA v podstatě určují evropskou zahraniční politiku. Je to klíčový spojenec EU a hlavní vojenská síla ovládající NATO.

Jako každá velmoc však má svoje zájmy, které se ne vždy musejí shodovat s těmi evropskými a českými. Je Evropa za americkou pomoc ve 2. světové válce natolik zavázána, že mají Spojené státy bianco šek na podporu všech svých zahraničních intervencí? I těch, co ještě mohou nastat?

Nemají evropské země včetně ČR právo na vlastní zahraniční politiku? Nebo už navždy musíme konat jen v souladu se zájmy (např. energetickými) velmoci, která před 80 lety spoluosvobodila Evropu? Pak ale nejsme suverénní stát a je fér to lidem přiznat. Pamětníci pražského jara si asi vzpomenou na Brežněvovu doktrínu omezené suverenity. Neměli bychom stejnou chybu udělat dvakrát.