Supraphon je moje dětství. Když se matka vrátila po válce jako asi 20letá z Indie, kam poslali mého dědu, strojního inženýra, s rodinou pracovat na výrobě zbraní pro Spojence, svoje první pracovní místo získala v prodejně Supraphonu (tehdy Ultraphonu) na České. Později se stala vedoucí jiné brněnské prodejny a pro mě bylo toto místo atraktivnějším prostředím než školka.
Tady jsem si mohl nechat pustit, co ucho ráčilo, svět dospělých mě zajímal více. Každý den po škole jsem místo družiny sedl na trojku a za necelou půlhodinku byl v hudebním ráji. Ještě si pamatuji, že běžná LP deska stála 44 Kčs a singl 12 Kčs. Zahraniční špeky jako ABBA, Smokie nebo Uriah Heep (těch prodejna dostávala z distribuce jen pár) se prodávaly za stovku či dvě.
To, co se (ne)stalo s hudebním archivem Supraphonu, je opravdu smutné. Ale nemělo se na to myslet už při privatizaci a uložit soukromému vlastníkovi tuto povinnost, resp. rozdělit firmu do dvou subjektů s tím, že si v jednom stát ponechá zlatou akcii?
„Japonci právě koupili naši hudební minulost: respektive kupcem je Sony Music Entertainment, japonská společnost se sídlem v New Yorku. Supraphon zveřejnil zprávu, že celé hudební vydavatelství přechází do rukou Sony Music a že o rozvoj dalších talentů a jejich nahrávek je postaráno.
V tiskové zprávě se ovšem nepíše o nejcitlivější věci: Supraphon byl v letech 1948-89 ústředním státním hudebním vydavatelstvím, a tak je jeho archiv archivem české hudební paměti. Ať už vás zajímá Česká filharmonie, Suchý & Šlitr, Gott, Olympic, všichni ti zlatí slavíci a slavice, Hana Hegerová, oficiální desky Merty a Voňkové, ať už jdete do archivu pro cembalo Zuzany Růžičkové nebo Oldu Říhu, vždycky skončíte u toho, že nahrávky a práva patří soukromé firmě Supraphon (ano, tituly Pantonu tam už dnes spadají taky). Kterou teď koupila společnost zdáli, která má jediného ředitele pro Evropu i Afriku.
Je zajímavé, jak u nás hudba prostě nezískala instituci veřejné paměti. Literatura má Památník národního písemnictví / Muzeum literatury, film má NFA. Nemluvě o Národní galerii a dalších veřejných sbírkách. Hudba má co? Nic. Už Karel Čapek se zasazoval o národní zvukový archiv, viz jeho článek O národní diskotheku (1932). Ale vždycky se našly překážky, málo peněz, nechuť řešit autorskoprávní věci. Právě proto se po privatizaci Supraphonu stala docela důležitá věc: vešekrá jeho hudba z let 1929-1992 dostala v roce 1998 od státu status ARCHIVNÍ KULTURNÍ PAMÁTKA (AKP). Nevím, co všechno to přesně znamená: ale svého času jsem se dověděl, že AKP nesmí opustit území státu, a nejspíš to nějak platí. Tohle je status na FB a ne článek, pro který bych vynaložil nějaké doptávání…„
„Česká hudební paměť přestala patřit k Česku. Překvápko.„
Pavel Klusák