Dle vyjádření britského vládního zmocněnce pro elektronický obchod (e-envoy) má kompletní zavedení online služeb státní správy (e-government), které je plánováno do konce roku 2005, znamenat snížení počtu zaměstnanců ve veřejném sektoru o jednu pětinu. V Británii toto číslo znamená 800 tisíc úředníků. To by byl panečku argument do našich voleb! Kdyby se ovšem našla strana, která by měla odvahu něco takového říct (a přijít tak o hlasy nemalé skupiny občanů) namísto prázdných hesel o průvanu v byrokracii.

Sdružení pro informační společnost (SPIS) nedávno zadalo dvěma agenturám realizaci reprezentativního průzkumu (výsledky zde) ke třem konkrétním otázkám, které jsou parlamentními stranami víceméně ignorovány. Jde o zpřístupnění Internetu širší veřejnosti s cenově dostupným připojením, práce doma ve smyslu uplatnění se na pracovním trhu a zlepšení výkonnosti institucí veřejné správy prostřednictvím jejich informatizace.

Pravděpodobně jste si všimli, že české parlamentní strany neberou Internet jako nástroj volební kampaně příliš vážně a vsázejí spíše na billboardy a zábavné mítingy. Lze si to vysvětlovat různě – např. cílovými skupinami, které chtějí primárně oslovit. Možná tu vzdělanější a aktivnější část populace považují již za rozhodnutou a tedy takovou, na kterou již není třeba plýtvat pozorností. Nebo se nabízí vysvětlení, že úderné slogany a retušované tváře vůdců zaberou u voličů více než detaily volebních programů nebo online diskuse nad jejich věrohodností. A nebo že by už o programy tolik nešlo a přednost dostal opět mocenský kalkul programově neslučitelných a proti sobě mobilisujících soupeřů? Stane se standardem české politické scény, že za menší zlo se považuje podpora vlády, jejíž program je diametrálně odlišný, s tím, že si udržím mocenský vliv a ještě dám za vyučenou těm programově blízkým, ale trochu neskromným? Bude u voličů slavit úspěch bezpohlavní koaliční taktika a dokonale zvládnutá technologie moci nebo držení daného slova a dobrá paměť?

Minulé vydání VIP Direct se zabývalo fenoménem e-hlasování, se kterým experimentuje již řada evropských zemí s motivací zvýšit obecně klesající účast ve volbách. Např. v Británii využilo Internet v některých regionech ke vzdálenému hlasování do místní samosprávy až 28% hlasujících. V nadcházejících volbách do naší Poslanecké sněmovny budou moci poprvé hlasovat čeští občané v zahraničí. Vzhledem k počtu míst, kde tak budou moci fyzicky učinit, se jedná o gesto vpravdě symbolické. O nějaké formě elektronického hlasování přitom není ani řeči. Nelze se neptat, zda je to vůbec v zájmu současné vlády a jejího pseudoopozičního partnera, uvážíme-li již několik let stabilní strukturu politických preferencí internetových uživatelů a charakteristiku těch, pro které by vzdálené e-hlasování bylo přijatelnější než fyzická cesta za urnou. Je však s podivem, že tuto kartu nehrají ti, pro které by znamenala výhodnější postavení.

Čtenáři VIP jsou jistě informačně vyspělí a nepotřebují radit, komu dát v půli června svůj hlas. Programy většiny stran lze najít na webu a v nich i to, co (ne)slibují pro rozvoj informační společnosti a ekonomiky (prosím nezaměňovat s podporou ICT sektoru, někdo by nás mohl chytit za slovíčko a obvinit z falešné představy upřednostňování jednoho odvětví na úkor ostatních). Nahlédnutí do nich bude jistě užitečné, neméně však zjištění, jak se k relevantním tématům poslanci jednotlivých stran stavěli při hlasování. Výsledky hlasování si můžete připomenout na webu Poslanecké sněmovny.

Přeji všem čtenářům VIP šťastný výběr naší společné budoucnosti. Svobodu pro každého jednotlivce i zájmovou skupinu, jejich rovnost vůči státu v otázce dodržování zákonů (a to ducha i litery, jejichž výklad má bohužel někdy příliš daleko), vymahatelnost práva v adekvátním čase, konkurenční prostředí (včetně sektorů telekomunikací a vzdělávání – bytostně důležitých pro rozvoj informační ekonomiky), smysluplné možnosti volby (pokud možno častěji než jednou za čtyři roky) – nezávislých médií, informačních zdrojů, komunikačních kanálů, komunit, soukromí, svého lékaře a učitele – s odpovědností za ni, uchování hodnot, na které nelze uplatnit zákony nabídky a poptávky, toleranci k odlišnosti, solidaritu s méně úspěšnými a pokoru před tím, co nás přesahuje.

Tak alespoň rozumím společnosti informační a občanské, kde angažovanost ve věcech veřejných není redukována na členství v politických stranách. Kde jejich momentální poměr sil není klíčem pro obsazování funkcí v kulturních radách a málem i míst na veřejných parkovištích. Kde vlastní názory mají větší váhu než poslušnost k sebevědomému vůdci, který nedokáže přiznat svoji omylnost a neustále kreslí obraz nepřítele.