Výběr komponent uzavřen, sestavování nové mašiny začalo. Čistím svůj pracovní ponk, zálohuji data a sem tam ze zvědavosti otevřu nějaký artefakt digitální archeologie. Jako třeba tento svůj text starý 18 let…
Opravené testy z SQL dotazů, rektorem podepsané smlouvy k mému prvnímu mezinárodnímu projektu, oponentní posudky, notně omšelá krabice s databází Gupta, barevný katalog obrázků Corel Draw. A mnohé další zaprášené artefakty lze najít na dně šuplíků a skříněk, když je čas ke stěhování. Ještě důkladnější čistka starých věcí nastává, když stěhování neznamená jen přesun věcí do nových prostor.
Vzal jsem s sebou starý Daliho kalendář a naposledy zamknul dveře. Za čím hmatatelným se vlastně ohlížet? Asi za konkrétními lidmi, od kterých jsem se dost naučil, a za těmi, kterým jsem snad něco i předal. V paměti mám tváře diplomantů, na které už teď může být fakulta pyšná. Na straně druhé jsem vedl diplomky i těm, kteří na VŠ ani nepatřili, jen mi bylo líto je v posledním ročníku vyhodit.
Osm strávených let na základní škole, čtyři na gymnáziu a čtyři na VŠ. K tomu deset let na plný úvazek a pár dalších na částečný a čím dál menší. To je dlouhý kus života spojeného se školou, která by stále mohla být klíčovou institucí společnosti. Pokud by měla dostatek lidí vhodných pro 21. století. Budu ji teď sledovat z odstupu. A časem bych se možná rád vrátil. Proto jsem teď musel odejít.
„Spíš než akademie je Stanford kreativní laboratoř s kvalitním ekonomickým vzděláním. Klade důraz na reálné podmínky inženýrství, neučí teorii – o té se předpokládá, že se ji posluchači naučí sami od sebe, v běhu. Studenti vyrábějí skutečné výrobky: kontakt mezi výzkumem a výrobou je bezprostřední a vzájemně přímo ovlivnitelný.“
Prof. Bill Moggridge o Stanford University