Michal Rostock: Chyťte je, dokud jsou mladí

Michal RostockStudoval právo podnikových financí na Hughe´s Hall University of Cambridge a St. Antony´s College. Nyní vede oddělení investičního bankovnictví Venture Investors se zaměřením na informační technologie. Na investorskou komunitu je neobvykle otevřený, neformální a kontroverzní. Jeho psané i mluvené komentáře se často kriticky vyjadřují nejen ke grégrovskému stylu ekonomiky naší vlády (což není v odborném tisku až tak výjimečné), ale i k nízké produktivitě a malé mobilitě české pracovní síly.

Není to jen póza, jak zaujmout a odlišit se?

To musí posoudit naši klienti a spolupracující firmy. Nazýváme věci pravými jmény a to u nás mnoho konzultačních firem nedělá. Oceňujeme, když nám naši klienti upřímnost vracejí stejným stylem. Věřím tomu, že upřímnost, jednoduchost a transparentnost jsou a chvíli ještě budou nedostatkovou komoditou v naší části světa.

V čem spatřuješ největší rozdíl mezi stylem podnikání ve východní a západní Evropě?

Nedávno jsem byl na diskusi se Šimonem Pánkem, jedním z lidí, kterých si vážím ještě z dob okolo roku 1989-90, a položil jsem mu stejnou otázku. Odpověděl mi, že jedním z největších rozdílů je stále přetrvávající důvěra v nestandardní řešení problémů. Přestože existuje deset způsobů, jak standardně vyřešit nějaký problém, stále hledáme zkratky a novoty, které samozřejmě nemohou nikdy fungovat.

Specifikem tohoto regionu je to, že až během posledních deseti let začala vznikat nová třída podnikatelů. Existuje tedy jen velmi málo úspěšných, kterým je více než 40 let. Schází nám tradice úspěchu a učení se z chyb těch starších, kteří „už tam byli“.

Další rozdíl je v tom, že v této zemi se dává obecně přednost klidnému pohodovému zaměstnání u zahraniční firmy s (na české poměry) solidním platem před více rizikovou kariérou vlastnění vlastní společnosti a zodpovědnosti za její vývoj. To vidím zejména u lidí nastupující generace, kteří dnes opouštějí školy. Málokdo z nich se vidí jako člověk, který chce něco sám dokázat a něco vybudovat. Ale i to se pomalu mění.

Chceme-li být konkurenceschopní v rozvinutém světě, musíme být desetkrát lepší než místní konkurence. Jsme-li jen, řekněme, pětkrát lepší, není důvodu, aby náš potenciální německý nebo americký zákazník měnil svého dosavadního dodavatele. Zaujmeme ho jen tím, že náš produkt je prostě absolutní špička. Nestačí mít produkt marginálně lepší.

Asi největší rozdíl je v tom, že nás nikdo nenaučil vážit si duševní práce. To, že mne léčí doktor, který studoval deset let na to, aby mohl dělat svoji práci, znamená, že ho také za to musím zaplatit lépe než číšníka v restauraci nebo opraváře boilerů. Podobně to platí pro vývoj software, konzultace a podobné činnosti založené na práci hlavou.

Poslední rozdíl je korupce.

Nevyžaduje právě dnešní doba technologických inovací nestandardní řešení založená na kreativnějším přístupu? Někteří poukazují právě na konkurenční výhodu našich lidí improvizovat a vyřešit tak situace, v nichž by se západoevropané cítili zaskočeni.

Já v ně nevěřím. Měli jsme deset let na to, abychom toto tvrzení realizovali v praxi. Navíc je pravděpodobné, že podobný „smysl pro improvizaci“ je tím silnější, čím více člověk jde na východ od ČR. Mnoho majitelů a ředitelů českých firem stále podceňuje přidanou hodnotu dobrého právníka, daňového poradce, rozvoj lidských zdrojů atd. Mnohokrát jsme se setkali s tím, že majitelé chtějí sami zvládnout jednání o prodeji své firmy. Je to trochu, jako bych si sám chtěl trhat bolavý zub. Mám doma kleště, zrcadlo a vím, který zub mne bolí. Až poteče krev, vypláchnu vodkou. Každý takový krok vede k tomu, že se snižuje hodnota společnosti.

Jaké nejčastější chyby vidíš u našich začínajících firem?

Vše začíná u schopnosti prodávat své produkty, služby a sebe samého. Pokud nemá start-up zakázku, očekávaný obchodní cyklus je delší, než je zdrávo pro firemní finance. Dále pak mají nové společnosti mezery ve složení týmů, obvykle jim scházejí obchodní schopnosti, znalosti finančního řízení a mezinárodní dimenze jejich podnikání. Jen málo manažerů je schopno používat to, čemu říkám profesionální tvrdost. V praxi to znamená vést lidi k tomu, aby si vážili své práce, hodnot, které vytvářejí, a zákazníků, které potřebují. Pokud toho nejsou schopni, je součástí profesionální tvrdosti, že takoví lidé jsou požádáni, aby si hledali své uplatnění jinde.

Opravdoví podnikatelé jsou zvláštní lidé. Jsou příliš geniální na to, aby byli schopni se zařadit do existujících struktur. Raději vytvářejí svoje vlastní a ty existující více nebo méně úspěšně porážejí. Mají také silně vyvinutý instinkt a jsou správně netrpěliví vůči lidem, kterým to nedochází. Zároveň je jejich zaměstnanci mají rádi, protože vědí, že se podílejí na něčem novém a unikátním, na něčem, co se ve velké korporaci nestává.

Mám dojem, že je stále málo našich podnikatelů, kteří chtějí vybudovat něco víc než jen lokální firmu. Zatím jsem až na čtyři výjimky nenarazil na počítačové Baťy, Kolbeny, Daňky a Škody. Kde jsou ambice českých podnikatelů? Osobně si myslím, že jsme tak v půlce cesty k normálu a že to ještě potrvá nějakých deset let. Ti, kteří jsou dnes na středních technických školách, se do deseti let prosadí v podnikání a ukáží ostatním, kudy vede cesta.

Jak by se dalo těm nejtalentovanějším pomoci? Dá se něco takového vůbec naučit ve škole?

V tomto stádiu může stačit, pokud školy budou podporovat osobní iniciativu, tvořivost a přirozenou soutěživost svých studentů. Moc nevěřím tomu, že se dá podnikání naučit na škole. Ti, kteří učí na školách dnes, často nemají ponětí o tom, co to znamená vést podnik. V USA se to řeší tím, že kvalitní podnikatelé přednášejí na školách a spolupracují s profesory na jejich přednáškách.

Na to by asi děkanové řekli, že si takové lidi nemohou dovolit zaplatit. Z vlastní zkušenosti vím, že vzájemná izolovanost akademické půdy a průmyslu je u nás hluboce zakořeněná. Jak to změnit? Jsou cestou např. inkubátory vznikající při VŠ?

Vůbec to není o penězích, pro svět businessu je kouzlo akademie úplně jinde. Studenti jsou jejich potenciální zaměstnanci a pravidlo chyťte je, dokud jsou mladí stále platí. Lidé do cca 25 let věku jsou nejlepšími kandidáty, aby se stali, pokud je práce bude bavit a budou na ni mít předpoklady, budoucími motory existujících společností. Andy Grove například přednáší na Stanfordu svým potenciálním budoucím zaměstnancům a jeho odměna je pravděpodobně dobrá tak na snídani někde ve Four Seasons bez spropitného.

Největší problém, který vidím, je na straně akademie. Mám dojem, že zisk je pro mnoho lidí na univerzitách sprosté slovo. Spousta lidí na školách se bojí aplikovaného výzkumu na rozdíl od toho základního, kde neexistuje metodika, jak prokázat jeho prospěšnost. Úspěch se na našich školách neodpouští a to je bělorusky smutné.

Inkubátory jsou super věc. Opět ale jde o to, aby se pro ně našel správný typ lidí, tj. přirození podnikatelé nebo ti, co k tomu mají alespoň sklony. A pokud budou inkubátory sloužit jako můstek mezi uzavřeným světem akademie a podnikatelskou sférou a akademie takovou iniciativu podpoří, tím lépe. Samozřejmě celá věc se musí měřit, tj. týmy v inkubátoru by měly být ziskové do 12 měsíců od zahájení inkubace, půjčky vratné i s úrokem, provozovatelé inkubátoru by do nich měli investovat vlastní peníze atd. Osobně si myslím, že opravdové změny nastanou, až se vysoké školy přestanou bát svého vlastního úspěchu.

V mnohém s Tebou souhlasím, nicméně zisk na veřejných školách nemusí být trnem v oku jen od praxe odtržených akademiků. Jak se budou lidé z firem dívat na to, že jim v některých oblastech konkuruje vysoká škola financovaná z našich daní? Např. v oblasti poradenství nebo vývoje je to v zahraničí docela běžný jev.

Už se těším na ty časy! Dovedeš si představit, jak Amgen nebo IBM řvou, že je naše vysoké školy poráží v kvalitě inovace a schopnosti ji prodávat? Jak rektoři univerzity musejí vysvětlovat, že kvůli tomu, že jejich poslední patenty vydělaly spoustu peněz, musejí založit nadaci na podporu talentovaných chudých studentů, otevřít více laboratoří, a že samotná univerzita musí expandovat třeba tím, že otevře pobočku v Polsku a v Maďarsku? Že každý patent snížil nezaměstnanost v republice o 0.25 procenta? Pak se snad vrátí respekt a normalita i mezi české akademiky.

Jediný způsob, jak se naučit podnikat, je mít své vzory, od kterých se lze učit, a dostatek vůle prokázat svému okolí, že úspěch není věcí náhody nebo dobrých kontaktů rodičů. Podnikatelem se člověk spíše rodí než stává výchovou. Mnoho podnikatelů, které znám, začínalo tím, že v dětství prodávali limonádu nebo známky, investovali své kapesné s trojnásobnou návratností měsíčně, trhali jablka, pak začali prodávat počítače a tak dál. Podnikání není raketová věda, ačkoli PhD z matematiky může hodně pomoci.

Ve svém profilu máš uvedeno, že jsi byl předsedou Středoevropské společnosti při Cambridge University. Jaké má tato společnost statut a poslání?

Společnost jsme zakládali s mými většinou polskými přáteli v době, kdy jsem studoval v Anglii. Byli jsme registrování při univerzitě a zvali si zajímavé lidi na diskuse. Setkávali jsme se pravidelně a v případě potřeby si pomáhali. Obdivuji u Poláků jejich soudržnost, odvahu, hrdost, kulturu a smysl pro obchod. Polsko je také obrovská obchodní příležitost pro české firmy.

Pokud jsou Poláci lepší podnikatelé, kde vidíš důvody horší ekonomické situace u našich sousedů?

Podívejme se na čísla a srovnávejme dynamiku růstu. Před deseti lety byli Poláci nuceni handlovat s čímkoli, co jim umožnilo přežít. V obchodech nebylo nic k jídlu a polská města vypadala jako ze špatného komunistického filmu. Dynamika růstu HDP, životní úroveň dnes a před deseti lety jsou nesrovnatelné. Stále jsme „bohatší“ než Poláci, ale naše dynamika růstu stagnuje. To je smutné. Srovnávám Varšavu dnes a před 12 lety a rozdíl je šokující. Pokud bude vše stejné, do 25 let bude Varšava obchodním centrem celé střední Evropy. Tam se bude dělat business, rozhodovat o zakázkách a investicích.

Přejděme tedy k investicím do našeho IT sektoru. Kde se nejvíce rozcházejí očekávání firem a investorů při úvodních jednáních? Ve kterých případech může venture kapitál pomoci a kdy nikoli?

Primární otázka v našem businessu je, zda ti, kteří chtějí peníze, je již někdy vydělali někomu jinému než sobě samým. Koncept, že ten, kdo dá firmě peníze, by je měl dostat zpět i se ziskem, je stále ještě v našem kraji neobvyklý. Málokdo je schopen předložit reference, ukázat, že zachází slušně se svými minoritními investory, a mít business plán, který je růstový a realistický.

Ze strany investorů mi u nás stále scházejí smart money. Naprostá většina investorů v této zemi nerozumí businessu, do kterého chce investovat. Co víc, ani je vlastně nezajímá. Pak samozřejmě nejsou schopni pochopit, co se děje, když nastanou problémy, a všichni prohrávají – společnost, investoři, zákazníci, zaměstnanci. Sňatek s investorem je zajímavý, pokud si obě strany rozumějí a vědí, co od sebe mohou očekávat.

Podle jakých kritérií si vybíráš firmu k zainvestování?

Existuje alespoň pět rovin, na základě kterých posuzuji projekty. První, je to někdo, s kým si budu rozumět? Můžu s ním jít po práci na drink nebo se bavit? Co dělal doposud? Je dostatečně odhodlán začít podnikat a dotahovat věci do konce? Je schopen vést lidi?

Druhou je tým. Je kompletní, kvalifikovaný a schopný spolu pracovat? Zná svůj trh a zákazníky? Jaká je týmová vize – rodinná firma se 100 zaměstnanci nebo regionální, profesionálně vedená firma, která chce mít 3000 lidí v deseti zemích Evropy a dál růst?

Třetí je trh. Jak je velký? Český je vždy malý. Jak chce firma své produkty prodávat a komu? Je schopna firma porazit svoji německou, polskou nebo ruskou konkurenci? Čtvrtá je otázka důvěry – mohu jim svěřit peníze investorů? Pátá a poslední je otázka financí. Kolik peněz projekt potřebuje, jaká je jeho návratnost. Generuje již projekt zisk nebo je ve ztrátě? Jaké jsou marže, jaká je obecná cenová politika a jaké ceny má konkurence?

Je logické, že každý investor klade důraz na růst, aby se mu vložené prostředky více zhodnotily. Ty sám máš ve své e-mailové signatuře napsáno „Ten Times Growth“. Když se však na růst podíváš očima podnikatele, není to někdy jen lákavé zaklínadlo, na které už doplatila spousta firem, které začaly nekontrolovaně expandovat?

Nesmí jít o nekontrolovanou, ale o profesionálně zvládnutou, cílenou a efektivní expanzi, jako to třeba dokázala asi před 10 lety Nokia – tehdy výrobce komoditních televizorů a holínek. Stagnace znamená často začátek konce. Navíc, v našich podmínkách jen málokterá společnost dokázala překročit hranice této země.

Mám rád malé firmy. Třeba společnost poskytující databázové konzultace s 1500 konzultanty je pro mne malý business. Je fokusovaná, profitabilní a stále ještě „malá“ na německý nebo francouzský trh. Ještě jsem nepotkal úspěšného podnikatele, který podniká proto, aby měl stáj plnou aut a palác u Orlíku. S tím měli problémy ti, kteří podnikali hned po revoluci – Soudkové, Junkové, atd.

Velikost je relativní pojem, zkusme to jinak. Jak se pozná hranice zdravého růstu? Napadá Tě kritérium, podle kterého odhadnout, kdy by mohl být pro firmu další růst již nebezpečný a kontraproduktivní?

Jedním měřítkem může být to, co již někdo v minulosti dokázal. Je tedy jasně doloženo, že to funguje a má smysl. Dokud není business velký jako Citibank, GE, Ericsson, Nokia nebo Siemens, má co dohánět. Druhé měřítko je praktické. Mám-li dobré marže, solidní externí financování, tým, který baví pracovat, a tržní poptávku, tak proč nerůst? Negativní nebo kontraproduktivní růst je ten, kdy nemám zdravé marže, dostávám se do cenových válek, společnost není schopna zvládat růst lidsky ani manažersky, ke dnu mne tahá dluh atd. Příkladů je okolo nás spousty, ale slyšel jsem, že v těchto případech se nemá jmenovat.

Nemohu se nezeptat na Tvůj komentář k proměně, kterou prošly investice do internetových služeb. Byla to opravdu, jak se dnes říká, hloupost investorů, kteří nedokázali rozlišit kvalitní projekt a dávali peníze na počkání dle počtu klíčových slov na promítaných slidech? Byla to přirozená etapa vývoje nebo myslíš, že bylo možné se tomu vyhnout?

Mám na internetovou horečku hned několik úhlů pohledu. Vždy mi udělá radost, když nějaký zahraniční expert prohlásí, že „ví lépe“ a pak se brutálně spálí. U nás máme stále představu, abych citoval jednoho ředitele velké IT firmy, že „expert je ten, kdo přichází ze zahraničí“. Snad se právě na takových případech někteří podnikatelé naučili, že správný přízvuk a hranatá čelist ještě nedělají experta.

To, že existovala investiční horečka v USA, neznamená, že „smart money“ včas neexitovaly se ziskem. Určitě na dot.com horečce někdo vydělal peníze, jen o tom dnes nechce hovořit. Zajímalo by mne, co například dnes dělají zakladatelé Hotmailu, ICQ, Checkpointu apod. Horečka internetových start-upů v ČR měla jeden velký přínos. První generace mladých lidí se poprvé odvážila začít pracovat sama pro sebe, převzít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za své lidi, klienty a investory. Přesto, že to mnozí z nich nedokázali napoprvé, jejich šrámy a zkušenosti jim pomohou, až znovu rozjedou další business. I Tomáš Baťa uspěl až napotřetí.

Jaké je současné investiční klima ve vztahu k Internetu nebo obecně ICT? Dosáhl již investiční pesimismus svého dna?

Nevím, jestli jsme už na dně, nicméně už jsem dlouho neviděl partu kluků v kraťasech s mizerným business plánem, kteří chtějí několik milionů dolarů na to, aby expandovali do ciziny. Mám dojem, že investiční skepse na trhu finančních investorů stále trvá, na trhu strategických investorů začínáme vidět světlo na konci cesty. Zajímavá je situace u VC fondů, z nichž zatím skoro žádný neskončil. Mám dojem, že raději zatím spí na svých ztrátách, než aby se podívaly pravdě do očí. Pro firmy s dobrým business plánem a managementem nikdy důvod ke skepsi neexistoval.

Ve Tvé sci-fi o jednom dnu českého manažera si děláš legraci z fúzí. Opravdu takhle vidíš budoucnost globalizované ekonomiky? Kde se zastaví koncentrace kapitálu? Pro kolik firem bude místo v jednotlivých odvětvích?

Osobně nevěřím v globalizaci a koncentraci kapitálu. Kouzlo kapitalismu spočívá v tom, že se v něm setkávají lidé mající peníze a platící těm, kteří vytvářejí hodnoty. Není to bitva mezi bohatými a chudými. Je to bitva mezi těmi, co mají nápady, a těmi, co si je chtějí kupovat. Každý může začít podnikat a dokázat ostatním, že jeho nápad vytvořil hodnotu, kterou si někdo jiný chce koupit. Upeč nový druh koláče, vymysli nový design brýlí, napiš novou softwarovou utilitu. Prostor je neomezený a otevřený, štěstí přeje připraveným a zkušeným.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *