První zmínka o informační společnosti sahá do roku 1969, kdy si Peter Drucker uvědomil nástup znalostních pracovníků jako logický důsledek investic do  vzdělávání. Další investice – do elektronické infrastruktury – znamenaly příchod informační ekonomiky (síťové, digitální, chcete-li jinak). Nová ekonomika třetí vlny, často zmiňovaná též Alvinem Tofflerem, mění podstatu a definici samotného kapitálu. Zisky z intelektuálního kapitálu jako primárního zdroje bohatství se mohou dramaticky zvyšovat právě v prostředí síťové ekonomiky, neboť celková hodnota sítě roste exponenciálně s počtem jednotlivých prvků.

Informace se již de facto staly jedním z klíčových zdrojů každé organizace. Od materiálových a finančních zdrojů se liší především ve dvou aspektech – jejich hodnota výrazně klesá v čase a používáním se nezmenšuje, naopak zhodnocuje. Ne každý si uvědomuje, že organizace provozující svoje WWW služby tímto vlastně vstupují na mediální trh (ovlivňují veřejné mínění, rozšiřují znalosti potenciálních zákazníků).

To ovlivňuje roli vzdělávacích institucí. Globální informační sítě typu Internetu znamenají demokratizaci přístupu k trhům a informacím. Hrozba nezaměstnanosti bude vytvářet tlak na rekvalifikaci a na celoživotní vzdělávání. Prostředí informační ekonomiky bude vystavovat kamenné školy tržní soutěži s dalšími zdroji informací a znalostí. Již nyní se stává se, že studenti jsou vybaveni aktuálnějšími a detailnějšími informacemi (získanými např. z Internetu) než sami učitelé.

Vysoké školy tak budou muset nabízet mnohem více než uspořádaný systém znalostí. Nezastupitelná zůstane jejich sociální a komunikační role. Více než na znalosti (které budou stále dostupnější i distanční formou) bude kladen důraz na rozvoj dovedností (např. umět informace zpracovávat, mít znalost o znalostech). Další část očekávané přidané hodnoty u škol je funkce aktivního komunikačního uzlu (informačního střediska) v daném regionu, který organizuje diskuse odborníků, společenské akce, poskytuje veřejnosti informační služby aj. Tato role bude vyžadovat otevření akademického světa veřejnosti, častější konfrontaci s realitou komerční praxe. Dále novou skladbu pracovníků škol, změnu systému odměňování (teď není řeč o výši) a – integrované informační systémy podporující mj. individualizaci přístupu ke studentům.

Od tohoto roku mají naše vysoké školy nový statut a brzy pocítí konkurenci ze strany soukromého sektoru. Snad se časem dočkáme i seriózní diskuse kolem kritérií jejich hodnocení a zveřejňování ratingů jednotlivých škol. Obávám se, že bez toho nelze očekávat změnu přístupu k přípravě absolventů na život v informační společnosti.