Jiří Peterka: Urychlovač nového věku aneb smět, moci, chtít

Jiří Peterka by se dal nazvat živou legendou českého Internetu. Jeho zasvěcené články u nás patřily mezi první texty komplexně mapující fenomén Internetu a veřejných počítačových sítí. V oblasti informačních technologií je neúnavným autorem odborně erudovaných a zároveň čtivých textů (což je kombinace, která se dnes skoro vylučuje). Po ukončení studií na MFF UK Praha a FEL ČVUT působil na Matematicko-fyzikální fakultě (výuka architektury počítačů, programování, mikroprocesorové techniky, počítačových sítí a komunikací), později jako starší konzultant u nezávislé konzultační firmy DCIT, pro oblast sítí a Internetu.

Od roku 1991 publikuje v odborných počítačových časopisech, od roku 1996 hlavním zaměstnáním volný novinář a nezávislý konzultant (a stále též učitel na MFF UK). Věnuje se zejména problematice Internetu, jeho službám a zdrojům, v poslední době též etickým a morálním aspektům využití Internetu, autor prvního českého antispamového serveru. Své články publikuje zejména v časopisech Chipweek, Softwarové noviny, Telekomunikační revue a dalších, a zpřístupňuje je také na Internetu ve svém archivu na adrese http://archiv.czech.net. Lze jej kontaktovat na adrese jiri@peterka.cz.

V prvním virtuálním interview VIP budu zpovídat paradoxně právě toho, kdo se jako absolvent technických oborů sám věnuje profesionalní novinařině s dovětkem „na volné noze“. Kolik stupňů volnosti má noha žurnalisty pracujícího s Internetem ve společnosti, která se po malých krocích blíží k té informační, a jaké změny vůbec očekáváte s rozvojem Web publishingu a Internet žurnalistiky?

Nejprve k tomu, jaké je být volným novinářem – na jedné straně velmi příjemné, protože máte větší míru tvůrčí volnosti, než mají autoři pevně svázaní s nějakou konkrétní redakcí. Samozřejmě to neznamená absolutní volnost, protože stále musíte své články někomu prodat, ale přeci jen máte větší možnost seberealizace. Na druhé straně za všechno se něčím platí, a tím už se dostávám k záporným stránkám „fungování na volné noze“ – nemáte za sebou podporu redakčního zázemí, a hlavně asi podporu zavedeného vydavatelského subjektu. Nejrůznější firmy a instituce jsou spíše ochotné „bavit se“ se zavedenými vydavateli (redakcemi), než s jednotlivci na volné noze – což platí jak pro poskytování nejrůznějších informací, tak třeba i pokud jde o zvaní na různé tiskové konference a jiné akce, pořádané pro novináře.

Ani redakce a vydavatelé však nejsou příliš připraveni na to, že se někdo (z jejich pohledu externista) živí psaním článků a publicistikou – často k vám přistupují spíše jako k člověku, kterému udělají velkou laskavost tím, že mu otisknou nějaký jeho článek. Tomu pak odpovídá i obvyklá výše honorářů. Jen velmi málo redakcí, resp. vydavatelů je ochotno navázat s vámi stabilnější a pravidelnější spolupráci, jednat s vámi spíše jako s partnerem než jako s prosebníkem, a nabídnout alespoň trochu slušnější honoráře.

K další části vaší otázky – jaké to je psát o Internetu? V poslední době dochází k jistému přesycení Internetem. Mluví a píše se o něm opravdu velmi mnoho, a dělá to čím dál více lidí. To je asi dobře, ale na druhé straně to vyvolává jistou únavu čtenářů a snižuje to práh jejich vnímavosti – lidé přestávají reagovat na věci, o kterých již několikrát slyšeli (bez ohledu na to, zda jim porozuměli nebo ne), a reagují pouze na zcela nové podněty. V oblasti Internetu to znamená, že lidé jsou stále méně vnímaví k informacím“vysvětlujícího“ či „vzdělávacího“ charakteru, a více sluchudopřávají spíše všelijakým singularitám, perličkám či extravagantnostem.Nepříjemné je, že tyto singularity jsou pak veřejností (a často bohužel i jejich autory) zobecňovány na celý Internet. Takže když pak někdo někde napíše, že na Internetu našel něco nepatřičného, třeba dětskou pornografii, výplod nějakého nepříliš konstruktivního mozku či prachobyčejný žvást, je to hned prezentováno jako vlastnost celého Internetu jako takového.

Nyní k tomu, jaké změny očekávám s rozvojem Web publishingu a Internetové žurnalistiky. Dovolím si rozlišit quot;publikování na Internetu“ a“publikování o Internetu“, protože v tom je velký rozdíl. Například Neviditelný pes pana Neffa je až nebývale úspěšným příkladem „publikovánína Internetu“, a ukazuje na jeden velmi zajímavý trend: pro účinné slovení čtenářů bude rozhodující to, co je kdo schopen říci, čím je schopen čtenáře upoutat, a ne to, zda má za sebou renomé velkého vydavatelského domu, fungující redakci, inzertní oddělerní a dobrou tiskárnu. Díky publikačním možnostem Internetu totiž dochází k určitému „osamostatnění“ informačního obsahu, který začíná mít stále větší hodnotu sám o sobě, zatímco „hodnotový podíl“ daný způsobem jeho publikování naopak výrazně klesá.

Pokud jde o „publikování o Internetu“, které vidím i jako svou parketu, také zde pozoruji výrazné změny, bohužel už ne tak optimistické: lidé se stále méně zajímají o to, jak věci fungují a jaké myšlenky a principy za nimi stojí. Zajímají se spíše o to, k čemu je co dobré, jaké problémy to dokáže vyřešit, případně jak se dá vyřešit jejich konkrétní problém. V našich zeměpisných šířkách pak vidím jako hlavní problém velmi omezený počet čtenářů, kteří by se zajímali o původní, česky psanou „publicistiku o Internetu“, nehledající senzace a různé zvrácenosti, ale usilující o střízlivý a věcný pohled. Malý odbyt způsobuje problémy vydavatelům klasických odborných tištěných časopisů, a na růžích ustláno nemají ani ti, kteří se snaží vydávat odborný obsah on-line způsobem – vzhledem k malé návštěvnosti, která rozhodně nemůže konkurovat „vydavatelům na Internetu“, nejsou tito „vydavatelé o nternetu“ dostatečně atraktivní pro on-line inzerci.

Zůstaňme ještě chvíli u „publikování na Internetu“. Tím, že tato možnost je široce dostupná, je výběr informačních zdrojů opravdu veliký. Drtivá většina z nich je zdarma a tomu je někdy adekvátní kvalita (a nedostatek financí na řádnou správu). Jeden názor říká, že informace poskytované zdarma mají malý kredit už svou lácí a že zpoplatnění přístupu svědčí o jejich hodnotě. Jak vidíte budoucnost zpoplatňování online informačních služeb u nás?

Je to asi trochu obecnější problém, který si zaslouží trochu více rozvést. Nejprve bych poněkud rozlišil informace a data – data chápu spíše jako faktografické údaje, třeba jako konstatování, že určitý objekt má takové a takové rozměry. Pravdou je, že takto chápaných dat je dnes na Internetu obrovské množství, i když ne vždy jsou v potřebné kvalitě (např. pokud jde o jejich pravdivost, přesnost atd.). Naproti tomu informace chápu jako ”užití” těchto dat, jako jejich aplikování v určitém kontextu, které přináší něco nového a může mít také diametrálně odlišný význam a užitek. Jeden a tentýž údaj, například o tom že subjekt s takovou a takovou adresou naléhavě shání stroj takových a takových vlastností, má asi velký význam pro někoho, kdo přesně takový stroj vyrábí a prodává, ale pro jiné lidi je bezcenný.

Podobně třeba údaj o tom, že technologie XY umožňuje dosahovat přenosové rychlosti YZ, má význam pro toho, kdo tuší co technologie XY je, a je celkem k ničemu tomu, kdo netuší, o co se jedná. K čemu ale směřuji těmito příklady: k tomu, že podle mého názoru data budou díky Internetu perspektivně zcela zadarmo, v libovolném ”množství”, a sama o sobě nebudou mít žádnou hodnotu. Čím dál tím větší hodnotu naopak bude mít schopnost vyhledávat data, relevantní k určité konkrétní ”informační potřebě”, schopnost tato data interpretovat, pochopit jejich význam a smysl, zasadit je do kontextu, ”poskládat”je do větších celků či jinak zpracovat – zkrátka schopnost data využít. A za tohle se do budoucna bude platit.

Řečeno jinými slovy: pokud někdo bude mít dost času a schopností, dokáže si na Internetu sám a zadarmo najít nejspíše všechno, co bude potřebovat. Nebude-li mít dost času a současně dost schopností (tj. bude-li mu alespoň jeden z těchto předpokladů chybět), bude muset využít placených služeb – zaplatit někomu, kdo má oboje, čas i znalosti a schopnosti.

Pokud jde o naše zeměpisné šířky, zde vidím jeden psychologický problém. Obávám se, že naši lidé si neváží dostatečně svého času, a snaží se šetřit doslova za každou cenu, ať to stojí co to stojí – místo toho, aby někomu jinému (specialistovi na určitou činnost) zaplatili určitou částku za efektivní a rychlé provedení konkrétní a velmi kvalifikované práce, raději se snaží udělat si všechno sami. Typicky při tom stráví mnohem více času a na svém ušlém výdělku ztratí více, než kolik by museli zaplatit odborníkovi. Je to ale zřejmě zákonitý důsledek deformací ekonomických vztahů, které u nás panovaly dlouhých 40 let. Proto se obávám, že placené informační služby budou u nás muset nejdříve překonat nepříjemné psychologické bariéry.

Jakou roli by měla při honorování autorů hrát čtenost daného článku, kterou lze na WWW oproti tištěným médiím lépe měřit?

V prvním okamžiku by se mohlo zdát, že čtenost by měla hrát naprosto rozhodující roli. Ale při hlubším zamyšlení mne napadají i argumenty proti: pokud budou autoři usilovat pouze o maximální možnou čtenost, a půjdou na to skutečně důsledně a ničeho jiného si nebudou všímat, budou muset aplikovat strategie, zcela záměrně a bez skrupulí vykalkulované a šité na míru psychologii průměrného jedince, a využívající jeho podvědomí, pudy, strach, touhy, závist apod. Chceme ale mít na Internetu druhou televizi Nova? Naštěstí průměrný uživatel Internetu má přeci jen poněkud jiný inteligenční profil než průměrný televizní divák, takže i strategie působení na něj by nutně musela být poněkud odlišná. Pokud se ale má okruh uživatelů Internetu neustále ozšiřovat, pak profil jeho uživatele se bude čím dál tím více přibližovat profilu průměrného televizního diváka, který s prominutím nemyslí vlastní hlavou, ale tou kouzelnou bedýnkou, kterou má před sebou a kterou se nechává čím dál tím více ovlivňovat.

Ale zpátky k vaší otázce – čtenost by měla hrát významnou roli, ale ne absolutní. Ostatně, svět nikdy není černobílý ani jinak absolutní, ale jeho fungování je vždy výslednicí celé nesmírně komplikované soustavy vzájemných vztahů, vlivů a souvislostí (a buďme upřímní, podstatě fungování této soustavy dosud příliš nerozumíme). Jedno ale považuji za jisté: v životě se nelze nikdy dlouhodobě soustředit jen na jeden jediný aspekt, ať už to je čtenost či cokoli jiného, a ostatní aspekty jednoduše ignorovat. Nestalo se nedávno právě tohle osudné jednomu významnému politikovi? 

Uvádí se, že 90% dat na Internetu je v angličtině. Má tedy informační služba v českém jazyce, jejíž cílová skupina je už tím výrazně omezena, vůbec šanci nějak výrazněji uspět na trhu?

Dovolím si odpovědět trochu zeširoka, a nejprve se zamyslet nad tím, zda problém nejednotnosti lidských jazyků náhodou nebude vyřešen technologiemi strojového překladu – jsem přesvědčen, že jednou bude. Jednou se určitě dočkáme spolehlivého a dostatečně věrného i rychlého strojového překladu. Dnes je ale tato možnost ještě nesmírně daleko, a naše současná věda na něco takového ještě nemá. Jistě, existují první vlaštovky, například automatizovaný překlad nabízený známou AltaVistou, či služby nabízené na Internetu firmou Lernout-Houspie (a mnoho dalších). Je ale dobré si uvědomit, že jsou to všechno v zásadě jen mechanické překlady, které neberou v úvahu význam sdělení – překládají jednotlivá slova, v lepším případě slovní spojení, ale stále ještě nerozumí významu toho, co překládají.

Skutečně kvalitní překlad však takovéto pochopení významu vyžaduje, a vyvinout jej znamená vlastně vyvinout skutečnou umělou inteligenci. No a o to se naše věda pokouší sice už delší dobu, ale vše nasvědčuje tomu, že to je tak nesmírně náročný úkol, že to ještě hodně dlouho potrvá. Mezitím je tedy nutné počítat s tím, že lidské jazyky jsou odlišné, a nejsou mezi sebou vzájemně převoditelné automatizovaným způsobem. V důsledku toho dochází i k rozdělení „trhu s informačními službami“ v závislosti na tom, jaký jazyk používají jejich potenciální odběratelé. Informační služby, oslovující anglicky mluvící uživatele, pak mají mnohem větší prostor pro svůj „odbyt“, než například informační služby v češtině. To samozřejmě neznamená, že by české informační služby neměly šanci existovat, být kvalitní a „uživit se“ i v tom malém prostoru, který mají k dispozici – pouze se musejí chovat jinak (mnohem efektivněji) než jejich anglické protějšky. Domnívám se dokonce, že je to v jistém smyslu i výhoda, když jsou od začátku více „pod tlakem“ a musí se učit překonávat překážky, zatímco jejich anglické protějšky mají mnohem snadnější život – v praxi se často ukazuje, že přežívá spíše ten, kdo měl těžší život a musel se o své místo na slunci prát, než někdo kdo měl od začátku na růžích ustláno.

Na druhé straně se „velikost trhu“ samozřejmě musí nějak konkrétně projevit. Například v množství informačních služeb, které mají šanci se uživit, a pak také v jejich zaměření – zatímco u anglicky mluvících služeb má větší šance uživit se i značně specializovaná služba, zaměřená na relativně úzký okruh čtenářů se specifickými zájmy, u nás mají šanci spíše méně specializované služby, zaměření více „do šířky“. Třeba služby jako České noviny, iDnes, či Neviditelný pes nebo Svět Namodro, zabývající se spíše obecným zpravodajstvím a publicistikou. Podobně i odborněji zaměřené informační služby mají větší šanci tehdy, pokud oslovují širší okruh čtenářů – například Mobil server, Živě, Akcie apod. Pokud by chtěly jít více quot;hlouběji“, resp. Oslovovat užší okruh čtenářů, musí fungovat trochu jiných způsobem, spíše na „fandovské“ bázi, a tomu pak odpovídá i jejich celková kvalita.

O Internetu se často mluví jako o prostředku demokratizace, neboť oslabuje moc centrálních autorit a dává větší šance malým a slabším oproti velkým, mocným a bohatým. Na druhé straně slyšíme předpovědi stále se zvětšující propasti mezi těmi, kteří se dokáží orientovat v záplavě informací, zvládat technologie na jejich zpracování a těmi ostatními, pro které bude i prosté připojení k Internetu nebo práce na PC značnou bariérou.. Vidíte v tom rozpor?

Rozpor v tom nevidím. Ten, kdo se bude cítit nevyslyšen (či nějak utlačován, omezován apod.) bude mít díky Internetu větší šanci ozvat se a domoci se nápravy. Sám ale pro to bude muset něco udělat – bude se muset naučit používat Internet jako nástroj a dostatečně jej zvládnout. V tom skutečně nevidím nic špatného, či dokonce rozporuplného. Zcela jiné by to samozřejmě bylo v případě, kdyby technologie Internetu a jeho možnosti byly někomu aktivně odepírány, ať už mocensky, či ekonomicky (neúnosnou cenou), a Internet byl „jen pro vyvolené“.

Mohu-li sám soudit, pak předpovědi, které citujete, většinou nenaráží na to, že by lidé „nesměli“ či „nemohli“, jako spíše na obavy z toho, to, že lidé „nedokáží“, nebo dokonce „nebudou chtít“. Tohle skutečně bude čím dál tím větší problém i tam, kde je lidská společnost skutečně demokratická a skutečně každý má dostatečný přístup ke vzdělání – jde spíše o otázky lidské psychiky a mentality, o kapacitní možnosti člověka, o aktivnost či pasivitu lidských jedinců, o jejich „průbojnost“ a ochotu a schopnost učit se novým věcem, která například s pokračujícím věkem obecně klesá.

Na to tedy může zaznít argument, že globální informační sítě povedou k tomu, že nůžky mezi bohatými a chudými se ještě více rozevřou, pokud se investiční prioritou veřejného sektoru nestane vzdělávání.

Na to mne napadá jedna nehezká reakce: vždyť apriorní omezenost lidských možností se týká stejnou měrou všech lidí, jak chudých, tak i bohatých. Pravdou ale je, že někteří lidé mají více prostoru k tomu, aby své možnosti a schopnosti pěstovali a dále rozvíjeli, zatímco jiní lidé k tomu mají prostoru méně. Jde právě o vzdělávání, kterého si lidé “majetkově bohatí” mohou dopřávat více – i když to zdaleka neznamená, že se z nich automaticky stávají i lidé “bohatí duchem”. Přesto ale existuje jistá korelace mezi “bohatostí ducha” a “bohatostí majetkovou”, daná právě ekonomickými možnostmi investovat do svého vzdělání. Odstranit to lze kutečně jen tím, že se vzdělávání stane nejvyšší investiční prioritou, a to nejen veřejného sektoru.

A jaký na to má vliv Internet? Velmi podstatný: výrazně zlevňuje vzdělání jakožto ekonomickou komoditu, a tudíž napomáhá tomu, aby vzdělání bylo dostupné i těm, kteří jej chtějí získat, ale nemohou do něj tolik nvestovat. Na první pohled to možná vypadá jako začarovaný kruh – Internet snadňuje vzdělání, ale současně prohlubuje propast mezi “znalými” a neznalými”, která hrozí stát se brzdou i jeho vlastního rozvoje. Tomu je třeba ozumět tak, že stírá dosavadní rozdělení na “ty, kteří si vzdělání mohou dovolit” a “ty, kteří si vzdělání dovolit nemohou”, a nahrazuje jej ozdělením na “ty, kteří chtějí získat vzdělání” a “ty, kteří neusilují o vzdělávání”. V tom vidím jádro problému. Těm, kteří si vzdělání nemohou dopřát z ekonomických důvodů, ale sami cítí jeho potřebu, lze v principu pomoci velmi snadno (stipendii, podporou apod.). Ale co s těmi, kteří sami necítí potřebu vzdělávat se?

Oba dva vidíme zblízka současnou podobu vzdělávacích institucí. Jak by mohl Internet změnit jejich roli za 5-10 let?

Myslím si, že Internet změní i mnohá tradiční dogmata v oblasti vzdělávání. Snad nejvíce to, že dnes je potřeba vzdělávání kontinuální (všichni se musíme učit novým věcem doslova celý život), zatímco systém škol počítá s tím, že do školních lavic chodíme jen po určitou omezenou dobu, a pak už nikoli. Vzdělávání prostřednictvím Internetu se také dokáže mnohem lépe přizpůsobit konkrétním potřebám konkrétních lidí – místo celých studijních oborů, v rámci kterých se lidé musí učit hodně věcí které pro ně nejsou až tak podstatné (myšleno hlavně z pohledu celoživotního vzdělávání), bude na Internetu možné uzpůsobovat učební programy mnohem více “na tělo”.

Studium také mnohem méně ovlivní život studujících – ti budou moci studovat ze svých domovů, třeba i po večerech, a také svým individuálním tempem. Díky tomu bude mnohem snazší a častější studium při zaměstnání, a studium tzv. distanční, probíhající na dálku prostřednictvím Internetu apod. Klasické školy s pravidelnou “fyzickou” docházkou však nejspíše nezaniknou – již dnes se totiž ukazuje, že studující potřebují alespoň nějaký bezprostřední kontakt se svými učiteli i mezi sebou navzájem, byť třeba jen jednou týdně. Už jen proto, že jednou z hlavních deviz dosavadní formy studia na nejrůznějších školách je existence spolužáků, ze kterých se v pozdějším věku stávají ty nejlepší obchodní i jiné kontakty!

Téma vzdělávání nás opět vrací k publicistice v éře Internetu. Měli by novináři působit aktivněji jako datoví analytici a syntezátoři objevující informace v novém kontextu nebo by měli tento úkol přenechat jiným a sami být spíše informačním brokerem, který zprostředkuje aktuální a zajímavou informaci relevantní cílové skupině?

To je zajímavá otázka, kterou si dovolím formulovat ještě pregnantněji: mají novináři být autory nového obsahu, nebo spíše oněmi “informačními brokery”? Dnešní trh s informacemi nutně potřebuje obě dvě tyto role – jak lidi, kteří spíše produkují novou přidanou hodnotu, tak i lidi, kteří se zabývají spíše redakční prací, a starají se o objektivní a nezkreslené zpracování dostupných informací a jejich zprostředkování čtenářům. Když to řeknu ještě lapidárněji, nejrůznější zamyšlení, úvahy, přehledy, komentáře či přímo vizionářské předpovědi již dnes často píší jiní lidé, než ti kteří přejímají nejrůznější agenturní zpravodajství, tiskové zprávy či firemní materiály, snaží se v nich najít to, co je skutečně nové a zajímavé, a to následně přiblížit čtenáři.

Obojí je samozřejmě hodně těžké a hodně zodpovědné, a v současné době mnoho vydavatelů a šéfredaktorů požaduje od novinářů oba tyto přístupy současně. Já jsem ale přesvědčen, že do budoucna není kombinování těchto rolí únosné, a očekávám, že brzy dojde k výrazné specializaci. Ti novináři, kteří budou inklinovat spíše k vlastní tvorbě (a nejspíše je nebude bavit každodenní redakční rutina, typu boje se sazbou, grafiky, tiskárnou, distribucí apod.), budou zřejmě přecházet více “na volnou nohu”, zatímco v redakcích budou zůstávat spíše ti novináři, kterým více vyhovuje to, co jste trefně nazval “informačním brokerstvím”. Kromě toho je docela pravděpodobné, že ona skupina novinářů-autorů bude doplňována i lidmi, kteří primárně novináři nejsou, ale baví je psát o oboru, ve kterém pracují.

Mnohem více lidí se tak stane autory a někteří z nich i samovydavateli informačního obsahu. To s sebou nese otázku autorských práv a vůbec etiky na Internetu, čemuž se poslední dobou speciálně věnujete. Jaká je Vaše představa případných regulačních opatření v této oblasti?

Nejprve k všeobecné etice na Internetu – v době, kdy Internet byl čistě akademický, se zformovala určitá ucelená soustava názorů na to, co je etické a co nikoli. Když pak Internet přešel do rukou komerční sféry, bylo potřeba zareagovat na zcela nové možnosti, souvislosti, vztahy atd. Ne snad v tom smyslu, že původní představy by se nějakým zásadním způsobem přehodnocovaly. Šlo spíše o to, že se objevily nové otázky, na které původní etický kodex nedokáže jednoznačně odpovědět. V současné době se nacházíme v etapě ustalování názorů na to, co v plně komerčním Internetu považovat za hodné/slušné/přípustné/neslušné atd. Problém je v tom, že celý tento proces „ustalování“ názorů probíhá velmi pomalu a není dost dobře možné ho zrychlit, zatímco problémy kterých se týká se velmi rychle stávají aktuálními a začínají uživatele Internetu skutečně pálit.

Je to nepříjemná disproporce, která se s postupem času dokonce prohlubuje, a je třeba k ní přistupovat citlivě a s rozmyslem. Na druhé straně je asi zákonité, že sílí i volání po okamžitém řešení, nejlépe opravdu „radikálním“ – někteří lidé bohužel mají tendenci řešit problémy, kterým sami příliš nerozumí, pomocí takových řešení, která znají odjinud, a příliš se nezajímají o to, zda jsou vhodná i pro řešení jiných problémů. Sem řadím i většinu dnešních snah o regulaci Internetu. Je docela dobře možné, že časem se nějaká forma regulace přeci jen ukáže jako vhodné řešení, ale dnes jde spíše o aktivity typu hledání rychlých záplat na problémy, kterým ještě dostatečně nerozumíme, a ani moc nevíme, jak bychom si představovali jejich úspěšné vyřešení (natož pak, abychom věděli, jakým způsobem tohoto řešení dosáhnout).

Nyní k autorským právům, hlavně v souvislosti s publikováním vlastního obsahu – i zde je situace podobná, v tom smyslu že se teprve formují názory na to, co by při on-line publicistice mělo být předmětem ochrany autorského práva. Navíc zde působí některé zajímavé trendy. Například hodnota toho, co má být autorsky chráněno (tedy jednotlivých článků), je poměrně malá, a má spíše tendenci klesat. Naproti tomu cena za autorskou ochranu a za případné domáhání se svých práv výrazně stoupá. V důsledku toho nejspíše dojde ke změně preferencí, neboli ke změně toho, co si autoři přejí chránit: už asi nepůjde o to, aby se někdo edostal bez jejich svolení k nějakému článku a přečetl si ho (resp. aby „užil“ autorské dílo ve smyslu současného autorského zákona). Zájmem samotných autorů, kteří publikují svá díla, jistě bude to aby si jejich články přečetlo co nejvíce lidí – budou tedy sami mít zájem na tom, aby na jejich články vedly aktivní hypertextové odkazy (linky) z co možná nejvíce jiných míst. V tomto smyslu zřejmě autoři budou sami usilovat o co největší rozšíření svého díla. To, před čím se naopak budou chtít chránit, bude to aby z jejich článků měl přímý či nepřímý „zisk“ někdo jiný než oni sami, resp. jejich vydavatel.

Nejprve se ale musí ustálit názor na to, co se takovýmto nežádoucím stavem rozumí – jde například o mirrorování stránky s článkem, pod kterým je stále podepsán autor, vydavatel a uvedeny všechny další relevantní informace o původním zdroji? Pokud je autor motivován něčím jiným než reklamou na stránkách se svými články, pak mu to asi bude vyhovovat. Pokud je naopak nějak zainteresován na reklamě, pak y mu asi vadilo, kdyby někdo „honil kliky“ pomocí jeho obsahu, a dával si na kopie jeho stránek vlastní reklamu. Podobně je asi diskutabilní i otázka tzv. framingu, tedy situace, kdy někdo načte cizí stránku, z původního (cizího) WWW serveru do svého rámečku. Tím totiž doslova „obalí“ cizí stránku vlastním obsahem, například svým vlastním logem nebo dokonce reklamou, a návštěvník pak může snadno nabýt dojmu, že cizí stránka promítnutá do vlastního rámečku je stejného původu, jako tento rámeček samotný.

Určitě jste již nabyl bohatých zkušeností s vydáváním vlastního WWW archivu článků. Měl by jste pár rad pro ty, kteří se do něčeho podobného chtějí pustit?

Když už jste zmínil můj archiv článků – když jsem jej zřizoval, nechtěl jsem být moc úzkostlivý a příliš bránit dalšímu šíření svých článků. Spíše naopak, chtěl jsem aby se mé články mohly dále šířit, a snažil jsem se pro to stanovit určité mantinely. Jejich princip bych stručně vyjádřil tak, že když na šíření svých článků sám nic nevydělávám, nechci aby na tom vydělával někdo jiný. Podle toho jsem se pak snažil naformulovat konkrétní znění svého copyrightu (najdete jej na adrese http://archiv.czech.net/copyleft.htm). Samozřejmě jsem nemohl domyslet úplně všechno (například způsob, jakým byly mé články převzaty na serveru www.computing.cz), a tak časem došlo i na určité zpřesnění.

No a ptáte-li se na mé rady jiným autorům, kteří chtějí zpřístupnit svou autorskou tvorbu na Internetu: dobře si promyslete, čeho chcete dosáhnout, a hlavně se řiďte vlastním rozumem. Ale chcete-li na publikování svých článků nějak zbohatnout, pak na to rovnou zapomeňte.

Blížíme se k závěru prvního virterview, hodilo by se jej zakončit obecnějším výhledem na perspektivy českého Internetu. Právě máme za sebou celostátní kampaň s řadou větších i menších akcí, které se snažily přiblížit možnosti Internetu pracovníkům komerční sféry i státní správy. To mne přivedlo k zamyšlení, zda nepřeceňujeme význam této informační sítě. Jaké by mělo být její místo ve společnosti? Je Internet „jen“ užitečným nástrojem pro různé oblasti lidské činnosti nebo přináší opravdovou revoluci (kterou lze přirovnat např. k té industriální) a tudíž jsou zřejmé důvody, aby se stal jednou z vládních priorit při vytváření konkurenceschopnosti ČR v prostředí globální a informační ekonomiky?

Celostátní kampaní asi máte na mysli akci Březen, měsíc Internetu. Myslím si, že přes veškerou snahu organizátorů našla tato akce největší odezvu tam, kde o Internetu už něco vědí, a naopak jen malou odezvu tam, kde o Internetu ještě nevědí. akže z toho bylo spíše „poučení pro již poučené“, zatímco nejvíce zapotřební by bylo „poučení lidí Internetem dosud nezasažených“. Ale i tak si myslím, že celá akce měla velký význam.

Teď k samotnému Internetu a k tomu, zda přináší opravdovou revoluci – jsem přesvědčen, že revoluci skutečně přináší, ale že tato revoluce by přišla tak jako tak, i kdyby Internetu nebylo. Možná by to trvalo trochu déle, možná by konkrétní podoba byla maličko odlišná, ale zcela určitě by možnosti počítačů a telekomunikačních technologií vyústily v revoluci toho, jak lidé komunikují, jak pracují s informacemi, ale i jak se chovají a jak myslí atd. Takže Internet není náhodným jevem, ale zákonitým fenoménem. Dnes je stále ještě chápán jako nástroj a jako čistě technologická záležitost, ale ve skutečnosti jde o něco, co má mnohem dalekosáhlejší důsledky mimo technologickou sféru, a co mění mnoho z dosud platných dogmat, zvyků, tradic či postojů lidí atd.

Asi nejvýstižnější by bylo přirovnání Internetu ke katalyzátoru, který spouští chemickou reakci – tady ale jde o nesmírně významné procesy odehrávající se v rámci lidské společnosti. Úkolem politiků by asi nemělo být zavírání očí před působením tohoto katalyzátoru, ani snahy izolovat ho, zastavit či podřídit jeho působení vlastní specifické potřebě. Internet je šancí i pro rozumné politiky, kteří jej mohou šikovně využít … ale to by asi bylo na jiné povídání.

Napsat komentář