Potřebujeme ne více, ale méně demokracie, říká ve své knize americký politolog Fareed Zakaria
V úvodní kapitole nazvané Věk demokracie Zakaria vychází z toho, že „všude sledujeme přesun moci směrem dolů“. Tato „demokratizace“ daleko překračuje politiku: „hierarchie se hroutí, zavřené systémy se otevírají a tlaky mas jsou prvotním nástrojem sociální změny. Demokracie se přeměňuje z formy vlády ve způsob života.“
Současný kapitalismus není jiný hlavně proto, že je globální, informační a technologický, ale „že je demokratický“. Majetky velkých společností jsou trpasličí ve srovnání s dělnickými penzijními fondy. Vysokou kulturu ve společnosti nahradila populární hudba, akční filmy a televizní programy v hlavních vysílacích časech. Slávu zpěváka dříve určovalo, kdo ho oceňuje, dnes závisí na množství obdivovatelů. „Kvantita se stala kvalitou.“
Dřívější technologie posilovaly centralizaci. Dnes díky existenci internetu může kdokoliv získat cokoliv – třeba zbraně hromadného ničení. V laboratořích, v nichž bin Ládinovi stoupenci vyvíjeli biologické zbraně, byly nalezeny vědecké podklady, které však nepocházely z tajných vládních ústavů, ale byly prostě staženy z internetové sítě. Zakaria takový jev označuje jako „demokratizaci násilí“.
Vnitřní náplň demokracie mizí
Po staletí měly státy monopol na legitimní užívání síly. Dnes autoritu státu oslabuje téměř vše: kapitálové trhy, byznys, regionální vlády, nevládní organizace atd. Neznamená to, že demokracie je špatná věc, ale má své temné stránky, o nichž se každý obává diskutovat, aby nebyl označen za odpůrce demokracie.
Demokracii si Američané často ztotožňují se svobodnými volbami, což vede k neporozumění poměrům v jiných společenstvích a k chybným politickým rozhodnutím. Zakaria si je toho vědom a připomíná, že i Hitler se stal německým kancléřem po vyhraných volbách a že v mnohých zemích jsou demokraticky voleni autoritativní a populističtí vůdcové. Demokracie a svoboda se na Západě propojily teprve po druhé světové válce, ale v současné době jako by se opět oddělily: „demokracie vzkvétá; svoboda ne“.
Svobody v západní civilizaci předcházely demokracii. V roce 1830 v Británii mohla volit pouze dvě procenta obyvatel. Otroctví ve Spojených státech udržovala demokraticky většina jižních voličů. Nezrušily je volby, ale porážka Jihu v občanské válce. Segregaci postupně rušila výkonná moc, zejména v armádě a školství. Teprve v roce 1964 přijal Kongres Civil Rights Act. V USA jsou práva pevně zakotvena, mizí však méně formální „vnitřní náplň liberální demokracie“. Kongres se stal sice demokratičtější institucí, ale zato méně funkční. Dnešní politické strany připomínají Potěmkinovy organizace: nevybírají kandidáty, ale shlukují se kolem těch, kteří vyhráli primárky na základě momentálního naladění voličů. Profesionální elity – právníci, lékaři, účetní, bankéři – které spojovaly odbornost s odpovědností vůči svým obcím, ztratily svou někdejší prestiž. „Síly, které tvořily demokracii, rychle mizejí.“
Demokratizace politických stran, profesí, církví, kulturních institucí vedla k růstu moci konzultantů, fund-riserů, lobbistů, populistických politiků a kazatelů, k nahrazování autority podbízením, k úpadku profesionální a lidské cti ve jménu úspěchu. Podobný názor jako Zakaria zastává i analytik britské Labour Party Liam Byrne, který chce přimět ministry a stranické aktivisty, aby dokázali pohlédnout „dále než k nejbližší frakční hádce na stranické konferenci“ (Guardian 11. 8. 2003). Soudí, že vlády ztrácejí rozhodovací pravomoci v důsledku nové „ekologie politiky“, kdy budou občané vykonávat svou moc přímo jako spotřebitelé či jako členové lobbistických organizací.
Co se dělo na Titaniku
Zakaria tomuto jevu říká „smrt autority“ a „sebevražda elit“. V hollywoodském velkofilmu Titanic se pasažéři první třídy bezohledně drali do záchranných člunů. Na skutečném Titaniku byly ale v první třídě zachráněny všechny děti a ženy s výjimkou pěti, z nichž tři se rozhodly zemřít se svými manželi. John Astor, nejbohatší Američan té doby, protlačil ke člunu svou ženu a sám zůstal na palubě. Ben Guggenheim přenechal své místo neznámé ženě: při loučení ji žádal o jediné: „Řekněte mé manželce: hrál jsem rovně až do konce. Žádná žena nesmí zůstat na palubě lodi proto, že Ben Guggenheim byl zbabělec.“ Někteří z nejmocnějších mužů světa se podrobili nepsanému zákonu cti, i když to znamenalo smrt.
„Tvůrci filmu změnili příběh z dobrých důvodů,“ píše Zakaria. „Nikdo by tomu dnes nevěřil. Osvobodili jsme naše horní třídy od jakéhokoli smyslu pro odpovědnost a ony nám to s radostí vracejí.“ Novou americkou elitu představují chytří absolventi univerzit, kteří se vydávají za „obyčejné lidi“, což je falešný obraz. Zhruba jeden milion, tedy půl procenta obyvatel řídí většinu z hlavních institucí v USA nebo disponuje jiným vlivem. Mají obrovskou moc, ale – slovy Rudyarda Kiplinga – „moc bez odpovědnosti; odvěkou výsadu děvky“.
Odpovědnost nahradily průzkumy veřejného mínění. Dnešní Washington se točí kolem jejich výsledků, jimž je podrobováno téměř vše – přičemž ovšem „všichni nepřetržitě vychvalují moudrost, odvahu, čestnost a vůbec velikost amerického lidu. Winston Churchill odpověděl kolegovi, který mu radil držet ucho u země, že britský národ by stěží přijímal vůdce, které by přistihl v takové pozici.“ V roce 1956 John Kennedy v knize Profily odvahy ocenil osm státníků, kteří se nebáli zastávat nepopulární stanovisko. Bývalý senátor Bill Bradley upozornil, že politik, který by dnes nedbal na svou popularitu, nebude považován za statečného, ale za hlupáka: „Takový člověk prostě nechápe politiku.“
Důsledky deregulace demokracie
Rozhodovací proces není průhledný pro většinu Američanů, kteří nemohou od rána do večera sledovat jednání Kongresu, ale pro lobbisty zastupující organizované zájmové skupiny – od zákonů o želvách přes peníze po politiku vůči Kubě, kterou diktuje de facto hrstka Američanů kubánského původu žijící ve dvou volebně významných státech – na Floridě a v New Jersey. Když se lobbistům na kongresové galerii něco nelíbí, okamžitě mobilizují mobilními telefony odpor. Politici už nemají prostor k přemýšlení o věci, o níž mají rozhodovat. „V minulosti měli několik měsíců nebo týdnů, přinejmenším pár dní. Nyní jim musí stačit pár vteřin.“
Amerika dnes ční nad světem, ale „většina Američanů ztratila víru ve svou demokracii“, píše ostře Zakaria. „Respekt veřejnosti k politice a politickým systémům v kterékoli pokročilé demokracii je na nejnižší úrovni, na jaké kdy byl.“ Příčinu je podle něj třeba hledat v „demokratizaci demokracie“. Považuje za klíčové obnovení rovnováhy mezi demokracií a svobodou. „Podstatou liberálně demokratické politiky je konstrukce bohatého, komplexního společenského řádu, v němž nepanuje jediná idea… Demokracie je také jednou z ideologií, a jako každé takové schéma má své limity.“ Mnozí liberálové v osmnáctém a devatenáctém století viděli v demokracii sílu, která by mohla ohrozit svobodu. Tocqueville varoval před „tyranií většiny“. „James Madison a ostatní federalisté předvídali – v roce 1789! – že vládu lidu bude trápit jeden problém nade vše: zvláštní zájmy.“
Rozšiřování práv mělo skvělé výsledky, např. černoši a ženy získali volební právo. Ale „deregulace demokracie… vytvořila neovladatelný systém“. Dlouhodobá politika způsobuje krátkodobé bolesti voličům. V moderní demokracii je třeba oddělit některé rozhodovací činitele od tlaků zájmových skupin, lobby a politických kampaní – tedy „od intenzivních tlaků demokracie“.
Američané si nejvíce váží Nejvyššího soudu, armády a Federálního rezervního systému, které jsou „izolovány od tlaků veřejnosti a operují nedemokraticky.
Zdá se, že Američané obdivují tyto instituce proto, že řídí a nenásledují. Naopak Kongres, nejreprezentativnější z politických institucí, je na dně většiny průzkumů.“ Evropské unii nebo WTO se vytýká nedostatek demokracie.
Populisté jako Le Pen, Buchanan nebo Haider agitují proti institucím vzdáleným lidem. „Ale tyto instituce fungují dobře právě proto, že jsou vzdálené každodenní politice. Přinášejí ohromný prospěch obyčejnému občanovi ve formě většího růstu, větší produktivity, stabilního fiskálního prostředí a rozmnožení ekonomických příležitostí.“ Tyto systémy jsou hluboce demokratické v madisonovském smyslu. „Co potřebujeme v dnešní politice, není více demokracie, ale méně.“
Delegace je potřebná všude. „Technologie se spojila s ideologií a nabízí nám perspektivu světa bez zprostředkování. Můžete se stát vlastním makléřem, vydavatelem novin, právníkem, lékařem. Ale chcete to?“ Ani v informacích webové stránky nenahradily noviny a časopisy. Nejlepší servery (blogs) fungují jako průvodci. „Staly se novými zprostředkovateli pro informované publikum. Ačkoli se tvůrci blogů sami považují za radikální demokraty, ve skutečnosti jsou novou tocquevillovskou elitou.“
Prázdná skořápka
Politika je propustnější, evropské společnosti se „amerikanizují“, staré instituce se otevírají, spolky vymírají. To bude mít mnoho dobrých důsledků. Ale také to ničí tkáně naší kultury, vytvářené po staletí a ničené v desítiletích. „Sledujeme tuto destrukci, aniž jsme schopni ji zastavit – bylo by to nedemokratické.“ Ale lidé budou vnímat demokracii jako systém sice teoreticky otevřený a přístupný, ale prakticky „ovládaný organizovanými, bohatými nebo fanatickými menšinami, zajišťujícími se v přítomnosti a obětujícími budoucnost.“ Po zklamání demokracií „nevypadalo ve třicátých letech přijetí komunismu a fašismu tak šíleně, jako se jeví dnes“.
Zakariova nemilosrdná hloubková analýza soudobé demokracie je zvláště podnětná v době, kdy politiku americké vlády, využívající strachu vyvolaného teroristickými útoky z 11. září a umožněnou atomizací společnosti a nefunkčností demokracie, četní Američané považují za ohrožení svobody. Například historik totalitarismu Abbot Gleason současnou atmosféru a politiku krajně pravicových ideologů ve vládních funkcích dokonce srovnává s obdobím před nástupem totalitních režimů v Evropě před sto lety.
Americká společnost se zatím vždy dokázala vyrovnat s extrémy. Avšak, jak píše Zakaria, „moderní demokracie budou čelit novým náročným výzvám – musejí bojovat s terorismem, vyrovnávat se s globalizací, přizpůsobovat se stárnutí společnosti“.
Požaduje proto účinnější demokratické rozhodování, přestavbu polámaných politických institucí a občanských sdružení. Uvědomuje si, jak těžké bude dosáhnout, aby ti, kteří disponují obrovskou mocí, převzali svou odpovědnost, aby budovali a přijímali normy nejen právní, ale také morální.
Bez této vnitřní náplně se demokracie stane prázdnou skořápkou, nejen nedostačující, ale potenciálně i nebezpečnou, protože povede k manipulaci svobody a k úpadku života společnosti.
Autor brilantních úvah o budoucnosti svobody ví, že demokracie, se všemi svými kazy, představuje „poslední nejlepší naději“ pro lidi na celém světě. Jak trvale zabezpečit její fungování ve svobodě, ovšem neví ani on. Nicméně otevírá odvážně debatu, které se ani my nemůžeme vyhnout.
Fareed Zakaria (*1964) – Narodil se v indické Bombaji. Studoval historii a mezinárodní vztahy na Yale a Harvardu. V letech 1992 – 2000 byl šéfredaktorem prestižního amerického časopisu Foreign Affairs. V současné době řídí časopis Newsweek International. Publikuje pravidelně v deníku Washington Post a vystupuje v televizi ABC.
Tento text vyšel poprvé v deníku Lidové noviny 30. 8. 2003