Think tank se do češtiny nejčastěji překládá jako mozkový trust, což mi zní trochu nadneseně. Zatímco v angličtině je trust silné mnohoznačné slovo vyjadřující důvěru, záruku až víru, u nás se používá zřídka a když tak je spíše ekonomickým termínem. Ale nesejde na slovíčkách. Wikipedia think tank definuje jako výzkumný institut nebo organizaci poskytující rady a nápady k problémům politiky, obchodu apod. a obvykle podporující multidisciplinárně zaměřené intelektuály, kteří zpracovávají analýzy a doporučení.

Nedávno přijala mé pozvání zástupkyně londýnského think tanku Demos, který se již více než 11 let věnuje mj. otázkám veřejných služeb, vědy a technologií, rozvoje měst a komunit. Melissa Mean byla jedním z panelistů britského diskusního večera naší série Inovace & Inspirace, Inteligence & Instinkt. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil propastný rozdíl v podmínkách pro fungování organizací tohoto typu mezi ČR a vyspělým světem.

Podruhé mi to připomněl článek Think tanky po česku v Respektu č.50/2005, kde se aktivitám think tanků věnuje téma čísla. Nejdříve si však připomeňme, jak na think tanky v USA (kde mají dlouhou tradici) nahlíží Fareed Zakaria, z jehož knihy Budoucnost svobody jsem loni vybral deset ukázek.

„Když se dnes elity pustí do podobných témat, pak výhradně ze stranických pozic… Téměř všechny instituty a think tanky založené v posledních třiceti letech jsou výrazně ideologické. Odborníci většiny institucí zabývajících se dnes politikou a politologií (samozřejmě, že existují výjimky) jsou voleni díky svým názorům a nikoli odbornosti a přesně vědí, jaké závěry se od nich očekávají. Ne, že by je snad k určitým názorům někdo přímo tlačil, dobře však chápou, že tyto kruhy je nenajaly jako nezávisle uvažující intelektuály. V dnešní době, kdy staré ideologie nejsou schopny vysvětlit nové problémy, mají tyto argumentační ústavy smysl jen v tom, že produkují spoustu předvídatelných polemik a pramálo seriózních analýz… Hledání – dokonce i jako cíl – bylo nahrazeno vyhraněným stranictvím a washingtonské elity se starají jen o získávání výhod.“

Těžko čekat, že v divokých českých poměrech, kde chybí tradice think tanků i velkorysého mecenáštví a kde malá velikost trhu (jakéhokoliv, včetně toho s myšlenkami) ztěžuje financování projektů přinášejících efekt až v dlouhodobém výhledu, bude trend příznivější než ve Washingtonu. Realita fungování think tanků, kterou rýsuje článek, však ukazuje notné pokřivení jejich původního smyslu.

Své výsledky prý dokážou měřit – počtem obsazených vlivných míst. Oproštěním se od nadstranických akademických teorií se snaží „zaujmout vyhraněný, pádnými argumenty podepřený, postoj a hledět, jak ho co nejlépe prodat těm, kteří mají moc rozhodovat. Lidé z think tanků jsou v ideálním případě obchodníci s idejemi.“ Většina z těch českých, kterými se článek zabývá, je ideově blízká ODS a za cíl si mj. klade „vyškolit stranické kádry a zkultivovat českou pravicovou scénu“ Nedávno vzniklý eStát, který se nejvíce angažuje v oblasti informační společnosti, chce být přímo „manufakturou na programové záležitosti“ a nijak neskrývá účelovost své existence, neboť „by měl zaniknout po splnění své mise v červnu 2006“ (termín příštích voleb do sněmovny).

Nedávno jsem se tu zmiňoval o Manifestu znalostní společnosti SPIS. To je příklad dokumentu, který, bych očekával, si naši politici nechají vypracovávat od svých odborných týmů, a pak břitkostí navršených argumentů svádět boje o tu nejsprávnější vizi budování státu. Jenže to by museli občas opustit stranickou klec ideologických klišé a nebát se naučit něco nového. Půl roku před volbami vůbec nejsou vidět politici prosazující principy tzv. třetí vlny Alvina Tofflera. Pokud přece jen někdo snesl tato měřítka, pak Vladimír Mlynář i Martin Jahn vrcholnou politiku již opustili.

V tomto smyslu relevantní mi připadá již dávný povzdech Paula a Čulíka v Britských listech, že „svět měl kdysi politiky, kteří usilovali o moc proto, aby prosadili své ideje, své vize. … Český národ dnes nedůvěřuje intelektuálům – buď už skoro žádné nemá, anebo – to spíš – ti lidé nejsou ve veřejném prostoru vůbec slyšeni. Veřejný prostor ovládlo demonstrativně deklarované plebejství. Kdo chce něco víc a nedá se to vyjádřit penězi, je podezřelý.“