Až tolik mě informace z rezignačního dopisu prof. Jiřího Černického nepřekvapují. Mám k vysokým školám stále blízko a pár známých mi průběžně líčí, jak se stav postupně zhoršuje. Na humanitně zaměřených fakultách, kde jsou kritéria hodnocení subjektivnější, to musí být ještě horší.

Zažil jsem to i sám v jedné neziskovce, kterou jsem léta vedl. Mladší ročníky uvyklé na dotační polštáře a vyžadující bezbřehou korektnost často nemají v oblibě hierarchii, autoritu, důraz na výsledky ani svobodu slova. Narušuje to jejich well-being a přináší stres a úzkost. Ve skleníkovém prostředí neziskovek a VŠ se domnívají, že takový je svět i tam venku.

„Vše se, mám pocit, zrelativizovalo, rozmělnilo a vaříme z něčeho, co skoro neexistuje, prostě kvalitu (když to zjednoduším) má potom takřka vše, a to přeci není pravda. Jaká je tedy úloha pedagoga, když vše, co student udělá, má v podstatě relevantní kvalitu, takže nezbývá než si zatleskat… Často také vnímám, že pedagogové tímto jakoby přestávají učit umění a stávají se spíše amatérskými psychology, kteří mají za úkol vytvořit pro studenty žádoucí komfort. Pokud učitel onen komfort naruší například „kritickou“ reflexí studentské práce – musí být setsakramentsky opatrný, nebo se mu opět vyčte nekorektnost. Přitom student prý samozřejmě kritiku na první pohled vyžaduje, avšak řádně zabalenou do jím navrženého balícího papíru. S tím se těžko smiřuji.

Zvýšením komfortu, relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme – spíše naopak, necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince, kteří povětšinou přestanou dělat umění hned po opuštění školy. Já mám naopak stále nutkavější puzení být přísnější a neustále bych zvyšoval hlas, aby se tato bramboračka bez chuti řádně okořenila. To je však zastaralé a nekorektní řešení, a proto s úlevou odcházím, do reality, která taková přirozeně je.“