Opakovaně se vracím k filmu Sázka na nejistotu (The Big Short, 2015). O Wall Streetu a hypotéční bublině. Jak si pár malých všimlo něčeho zásadního, co přehlídly autority, kterým věříme a platíme je za to. Zase jsem si to včera večer dal. Přitahuje mě to jako magnet, protože to vidím všude. Systém, kterému jsme desítky let věřili, se hroutí. Říkáš si – to přece nemůžu vidět jen já, to musí vidět všichni.

A stejně se všichni tváří, že se nic neděje – stačí si vzít další půjčky, jeden podvod přebít dalším a přitom rozbít další jistotu, která sloužila po generace. Hranice jsou jen čáry na mapě, každý migrant je obohacením. Hoří klima, rychle se zbavme uhlí, ropy a levného plynu, zachrání nás dotované soláry, větrníky a dovoz LNG. Ti dezoláti z druhé strany pořád lžou, nevěřme nikomu kromě našich expertů na pravdu. Očkuj se nevyzkoušenou vakcínou, jinak tě nikam nepustíme, ale jejda, ona nechrání před šířením viru. Ukrajina za nic nemůže a je vzorem demokracie, kdo se moc ptá, je nepřítel. A teď všechno do zbrojení, válka je za rohem…

Kde se dá vsadit na pád systému? Shortovat EU a uhlíkovou neutralitu? Ale dožijeme se výhry, když samotné finanční trhy jsou manipulovány a neodrážejí realitu? A bude nás těšit výhra, když tím ztratí miliony lidí práci a své domovy, když zkrachuje spousta firem? Stejně to zase zaplatí ti nejchudší, protože ty největší zachrání stát.

Nejhorší je ta lež všude okolo. Ódy na císařovy šaty a strach vybočit. Važme si každého šaška, který se nebojí říkat pravdu.