80 % důsledků pramení z 20 % příčin. Čtyři pětiny výsledků zajistí pouhá pětina zdrojů nebo rozhodnutí. Právě takové hledáme. Stavíme na efektivitě Paretova pravidla a kráse zlatého řezu. Otázkami řežeme do toho, co nám přijde aktuální a důležité. Ptáme se osobností, kterých si vážíme a jejichž znalosti stojí za to sdílet. Jejich pohled nám může otevřít okno příležitosti. Začínáme otázkou na to, čeho si málo všímáme, ačkoli bychom měli. Pod povrchem se vždy odehrává něco důležitého, čeho si málokdo všimne. Co je to teď ve vašem oboru nebo ve společnosti vůbec?

Roman Joch, ředitel Občanského institutu, publicista a pedagog
Mnohé zhoubné ideologie jsou viditelné (např. multikulturalismus, genderismus, politická korektnost), proto se lidé proti nim brání. Ale dva politické či filosofické trendy v jejich pozadí si neuvědomují nedostatečně. Jsou to etatismus a relativismus.

Etatismus je snaha vše řešit státem a zatahovat ho do všech oblastí života člověk. Je jako droga; vytváří drogovou závislost člověka na státu, až ten úplně ztratí všechny návyky nezbytné pro schopnost života ve svobodě. Pak ztratí i tu svobodu.

Relativismus je přesvědčení, že vše je relativní, kromě přesvědčení, že relativismus je absolutní. To ukazuje, že z filosofického hlediska je rozporný, tudíž mylný. Jeho problémem je, že tím, že tvrdí, že nejsou žádné objektivní a absolutní normy dobra a zla, pravdy a omylu, prakticky umožňuje a „legitimizuje“ cokoli: svobodu i tyranii, ctnost i neřest. Nakonec samospádem vede k vládě nejsilnějšího, tedy k absolutnímu etatismu.

Tomáš Břicháček, právník a publicista
Vyzdvihl bych diskusi o budoucnosti EU, jež byla zahájena v souvislosti s brexitem a která má vyvrcholit na jaře 2019 před volbami do Evropského parlamentu. S tímto procesem si někteří spojovali naděje na pozitivní změnu EU. Hovořilo se o potřebě hlubokých reforem směrem k návratu pravomocí členským státům a k celkovému rozvolnění svěrací kazajky. Prognózován byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Ukázalo se však, že unijní elity nejeví nejmenší známky sebereflexe, poučení se či snahy o změnu kurzu a že jejich recepty směřují naopak k utužení tohoto kurzu a ke zvýšení rychlosti plavby. I když nevíme, co přesně nás na konci diskuse čeká, dnes už je zřejmé, že Unie pojede dál ve vyjetých kolejích a bude prohlubovat dosavadní chyby. Pokud dojde k nějakým změnám, tak k horšímu. Výsledkem „reformního procesu“ bude opět nová centralizace („více Evropy“) a další posun doleva; otázkou je jen to, jak daleko se na této cestě pokročí.

Nezdá se, že by doba přála klasické revizi smluv. Dojde patrně pouze k „pokroku“ v mezích stávajícího primárního práva, které k tomuto účelu poskytuje obrovský, nejasně ohraničený prostor. Dvě velmi významná opatření, o nichž se ani příliš nemluví, se už podařilo prosadit – Evropský pilíř sociálních práv a Stálou strukturovanou spolupráci v oblasti obrany (PESCO). Postupně také pokračuje prohlubování hospodářské a měnové unie.

Václav Cílek, geolog
Pod povrchem se vždy děje hodně, špatně viditelných, ale závažných věcí. Dlouhodobě sleduji zprávy o změnách klimatu a zatím jsem nezažil, že by glaciologové reagovali s takovým vnitřním nepokojem a až osobní panikou. Tání ledovců akceleruje a vypadá to, že je největší za posledních 1500 let. Permafrost, který pokrývá 20 % povrchu souše na severní polokouli, prochází velkými změnami, uvolňuje nejenom metan, ale také mikroby například antraxu či španělské chřipky z odtávajících těl dávno pohřbených mrtvol zvířat i lidí. Žijeme v té části světa, kde jsou změny vidět prakticky nejméně a proto máme sníženou citlivost ke změnám, které se odehrávají dál od nás, ale mají na nás vliv.

Jiří Peňás, redaktor týdeníku Echo24
Možná, že výrazným znakem naší doby je nadbytek vizí, a to veskrze temného charakteru. Konkrétně třeba v mém oboru, tj. publicistice, žiji v chmurné předpovědi již asi pětadvacet let: tak dlouho se již mluví o zániku tištěných médií a ony stále vycházejí a já tam stále píšu. To je ostatně v dějinách časté, že nastane konec něčeho, aniž si toho lidé všimnou. Např. zániku Západořímské říše si nikdo nevšimnul přinejmenším tři sta let, neboť celou tu dobu zanikala kousek po kousku a jen pár pozdně antických filozofů mělo jaksi melancholický pocit, že něco zaniká. Tím připomínala to, co se děje s naší civilizací nyní, což ale neznamená, že to musí proběhnout stejně, i když jisté náznaky tu jsou.

Důležitá je ještě další věc a to je zkreslení generační zkušeností. Referenčním bodem mojí generace byly poslední roky komunismu, jenž měl být v následujících desetiletích (max. dvou) překonán, především tedy v civilizačním dohnání Západu. Myslím, že to byla naivní představa, neboť ty důvody našeho zaostávání nyní vidím hlouběji než v komunismu. Tato perspektiva se zdá být v posledních letech ohrožena, ba ztracena, protože se jednak změnil Západ, a my, kteří ho milovali, tím myslí minulý Západ, zatímco ten současný se vyvíjí způsobem, jenž vyvolává otázku, zda je nutné jej dohánět. A pak se změnil i onen referenční bod, čili komunistická minulost, která se důležité části společnosti už jeví jinak než jako něco, co se musí překonat. Naše jistoty jsou tak velmi nejisté a naději může vrátit jen něco, co se odehrává pod povrchem, a co nás, skeptiky, nečekaně příjemně překvapí. Ale moc v to nevěřím.

Libor Popovský, finanční poradce, bloger a překladatel
Pod povrchem se jistě odehrává řada důležitých věcí, ale já dnes nejvíce vnímám to, co je podle mě na povrchu – nebezpečí ztráty zbytku suverenity našeho národního státu v důsledku další integrace do Evropské unie. Přestože je tato věc podle mě naprosto zřejmá, tak ji velká část našich spoluobčanů nevidí nebo nechce vidět. Řada lidí tento souboj navíc interpretuje jako souboj mezi prozápadní a provýchodní orientací našeho státu. Ve hře je přitom naše svoboda.

Jako finanční poradce sleduji hlavně návrat úrokových sazeb zpět k normálu a neustálé zvyšování státních dluhů. Tak jako se ekonomické zákony nedají trvale obelstít ve věci úrokových sazeb, tak nás dožene i neustálé nesmyslné zadlužování států. Snaha EU a jejích institucí ekonomické zákonitosti obejít situaci jen zhoršuje. Tohle nás bude hodně bolet. Snažme se však být optimističtí a nerezignovat, jakkoliv je to těžké.

Pavel Fajt, hudebník
Nikdy jsem nesledoval cenu Český (dříve Zlatý) slavik. Ať šly dějiny doleva či doprava, králem byl vždy Gott. Jeho písničky se hrávaly v rádiu, v TV měl zábavné pořady a prostě uměl zpívat. A najednou se stala divná věc. V roce 2015 se umístil na jednom z čelních míst pro mě neznámý zpěvák Ortel. Jeho vítězné tažení přerušily až zákulisní a nečekané změny stanov Slavíka. Kdo to je, říkal jsem si, kde hraje? V rádiu ne, v TV ho nevidím, na festivalech jsem se s tím jménem také nesetkal. Prostě nějaký Marťan, kterého neznám. Ale když ho neznám já jako člověk z oboru, jak ho může znát Gottova klientela, která sleduje mainstream?

Pod povrchem jsou masivní informační kanály – zcela jiné, než byly ještě před pár lety. Stávají se mainstreamové. Česká veřejnoprávní média jsou flagrantně obcházena a lidé je neberou vážně. Někteří zaměstnanci těchto medií si toto samozřejmě uvědomují a přitvrzují, stávají se aktivistickými, nekorektními a bojovnými. Přesně takovými, jakými ze zákona nesmějí být. Jimi preferované strany jsou neúspěšné. Ve volbách propadají a u voličů vítězí často ten, proti kterému bojují. Pod povrchem je nedůvěra k veřejnoprávním informačním kanálům. A není to vina těch, kteří platí koncesionářské poplatky.

Tomáš Pecina, právník
Nepochybně plíživá erose svobody a lidských práv obecně. Pod pláštíkem boje za ušlechtilé cíle, jako je potlačování korupce nebo obrana před terorismem, jsou dál a dál okusovány naše svobody. Kontrola policie, v této zemi tradičně slabá, nyní prakticky neexistuje, a protože ani soudy neplní svou roli, státní moc nesmírně posiluje, ve všech svých složkách.