V šestém pokračování o knize Richarda Floridy The Rise of the Creative Class se budeme věnovat využití volného času, které je charakteristické pro zástupce kreativní třídy. Na základě vlastních interview a dostupných průzkumů předkládá autor popis trendu nadvlády ulice.
Zatímco dříve bylo znakem kulturního města provozovat trojici vysokého umění – symfonický orchestr a soubory pro operu a balet, kreativní třídu dnes více láká autentická pouliční kultura, která se tvoří přímo na daném místě – na rozdíl od umění importovaného z jiného století pro publikum dovezené z jiného města. Návštěvníci přicházejí s vědomím, že vstupují do kulturní komunity, nikoli pouze jako diváci jednorázové akce.
Možná neumíte malovat, psát ani hrát na hudební nástroj, ale když jste na festivalu pod širým nebem, kde se můžete sejít a diskutovat s vystupujícími, dostanete více kreativních podnětů, než kdybyste jen pasivně sledovali výstavu v muzeu nebo program v koncertní síni. Tvořiví lidé dávají přednost pouliční kultuře mimo jiné proto, že jim dává příležitost zažít vedle uměleckých děl i jejich autory. Navíc aktivnější forma zábavy pro ně znamená více zážitků za jednotku času.
Pouliční kultura se soustřeďuje kolem ulic a míst, kde bývají kluby, kavárny, restaurace (pořádající představení nebo výstavy), galerie, knihkupectví, menší divadla nebo kombinované prostory sdílené více provozovateli dohromady. Takové scény často spontánně zaplní venkovní ochozy nebo chodníky – vedle jídelních stolů, obchodníků a spousty kolemjdoucích. Není to jedna scéna, ale spíše vzájemně provázané dění zahrnující koncert, filmovou produkci i běžnou venkovní zábavu nočního života.
Nadvláda ulice
Respondenti Floridova průzkumu uvádějí, že rovněž navštěvují tradiční kulturní představení s předem zakoupenou vstupenkou a sledují masovou kulturu typu hollywoodských filmů, ale pouliční kultura je něco, bez čeho by být nemohli. Má to jeden praktický důvod. Tradiční kulturní akce se konají jen v některé dny a v určitý čas, zatímco na pouliční scéně se něco zajímavého děje stále. Lidé v kreativních profesích často pracují do pozdního večera nebo přes víkend a chtějí si vyrazit právě tehdy, když mají čas a chuť. Navíc touží po intenzivním zážitku, který má více podob než obvykle jednoúčelová akce typu fotbalového zápasu nebo koncertu, která je navíc stojí více peněz a času.
Na pouliční scéně jsou přímo uprostřed dění, mohou si vybírat z několika právě probíhajících představení a zvolit si sami intenzitu svého zážitku, ať už to bude tancování do pozdní noci nebo popíjení brandy a listování knížkami při tónech tichého jazzu.
Pouliční kultura je eklektická, všeobjímající. Nejsou to jen představení na pódiu, při kterém publikum sleduje umělce nebo jeho dílo. Pouliční dění umožňuje interaktivní komunikaci a navazování vztahů, při čemž se stírají rozdíly mezi diváky a účinkujícími. Pro mnohé je právě toto nejatraktivnějším faktorem pouliční kultury.
Úskalí zážitkového stylu
Na druhé straně je třeba zmínit odvrácenou stranu popsaného zážitkového světa. Postupující komercionalizaci při servírování zážitků a způsob jejich prodeje někdy vnímáme jako neautentické a vyprazdňující původně tvořivý obsah. Příkladem mohou být maloobchody s oblečením, které staví vnímání značky na zážitcích a tváří se, jako by jen nošení trička určité značky zajišťovalo tu správnou náladu a spolupatřičnost ke kulturní komunitě. Podobnou příchuť mají rádoby stylové restaurace nadnárodních řetězců nebo multimediální show na stadiónech se všemi pozlátky kolem.
Pokud však stále dychtíme po zážitcích, nesmíme se divit, že se nám budou nabízet jako komerční zboží. A i když se takovým vyhneme, může se stát, že jimi naše životy přeplníme. Ačkoli možná pohrdáme večeřemi na gauči u televize, touha po neustálých podnětech a nových zážitcích může vést k povrchnosti, pozérství a závislosti.
Pokračování příště…
Předchozí díl