Výkon moci přestává být srozumitelný

Zatím asi nejlepší analýzu toho, čím procházejí liberální demokracie na Západě, se podařilo sepsat Miroslavu Balaštíkovi v článku „My a oni aneb čekání na výstřel“ v Lidovkách ze soboty 25.2. Stojí za to si to přečíst celé, mě z toho zaujalo nejvíc následující.

Byrokratizace demokratického systému dnes dosáhla takové míry, že člověku prakticky neumožňuje jednat svobodně ve zcela základních záležitostech. Do rozšiřující se sítě zákonů, vyhlášek a kontrol spadá stále větší část našeho života (od zaměstnání nebo podnikání přes využívání veřejného prostoru až po nakládání se soukromým majetkem). Důsledkem je pocit bezmoci násobený tím, že v rostoucí džungli zákonů je obtížněji a nákladněji vymahatelná spravedlnost.

Stabilita, kterou se prostřednictvím byrokracie pokouší systém zajistit, se obrací proti němu. Čím více zasahuje do našich životů, tím větší odpovědnost na sebe bere a stává se přirozeným hromosvodem životných nezdarů a frustraci, které s ním často nijak nesouvisejí.

Zvolená vláda je ve svém rozhodování radikálně omezena jak byrokracií, kterou sama vytváří, tak tou, kterou je nucená přijímat v rámci EU, a výkon moci přestává být srozumitelný. Přestože v běžném životě člověk stále intenzivněji vnímá tlak množících se a měnících se zákonů, vyhlášek či nařízení, stále méně chápe jejich smysl a to, kdo je za ně odpovědný. A jak docílit jejich změny. Anonymita a proměnlivost moci paradoxně vyvolává mnohem větší pocit bezmoci, než je tomu v případě autoritativních režimů.

Tlak na systémovou změnu bude vzrůstat – pravděpodobně směrem k autoritativním vůdcům nebo schopným byznysmenům. Oba totiž stojí (domněle či fakticky) nad zákony a pravidly ovládajícími většinu společnosti a jsou schopni (nebo alespoň budí ten dojem) je bezprostředně ovlivňovat. To, že přitom sledují primárně vlastní prospěch, je nakonec pro část společnosti přijatelnější než anonymní moc byrokracie a globálního kapitálu.

Neschopnost „participujících“ přemýšlet o příčinách nespokojenosti a naopak rostoucí potřeba bránit stav, který ji vyvolává, tak představuje největší ohrožení systému, který si přejí zachovat. Má li většina společnosti pocit, že ztrácí svobodu, životní perspektivu a identitu, je to, co chceme bránit, stále ještě demokracie? Nehájíme už pouze civilizační benefity, které vytvářejí její iluzi?

Pokud si tyto otázky nezačneme klást a nebudeme uvažovat o tom, jak vrátit rostoucí armádě „vyloučených“ podíl na společné perspektivě, jak redistribuovat benefity mezi ty, kteří k nim ztrácejí přístup, a jak redefinovat a kultivovat národní identitu, potom existují pouze dvě možnosti. Změna demokratickou cestou, která přinese posílení autoritativních prvků v řízení společnosti, a nebo revoluční změna cestou nějaké občanské války.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *