Pamatovník: Média

Jak se pozná fake news

Přemýšlím u toho, jaká rada moudrých by to rozhodování měla na starosti, jaký kontrolní výbor by byl nad ní, kdo by byl ta poslední odvolací instance a zda by mezitím nastala předběžná opatření, tj. cenzura „nejistých“ zpráv. Zkusme si to představit jako nástroj politického boje před volbami.

Když realita dožene zbožná přání

Zatímco bavorský ministr vnitra chce zastavit ilegální migraci procházející i přes ČR a vrcholní evropští politici již bez obalu mluví o pašeráctví politických neziskovek ve Středozemním moři, zavzpomínejme na dobu před 2-3 lety, kdy upozorňovat na realitu vyžadovalo krapet odvahy a znamenalo to také čelit zesměšňování a urážkám. Jen tak namátkou – co se tak dlouho zpochybňovalo.

Uprchlíci s migranty stále v jednom pytli

Jestli něco významně přispívá k odmítavému postoji Evropanů k imigraci a k poklesu jejich důvěry v média a neziskové organizace, tak je to záměrné míchání pojmů „uprchlík“ (utíká z domovské země z důvodu války nebo politické perzekuce) a „ekonomický migrant“ a masové podvody, při kterých jsou vydávání ti druzí za ty první.

Jak se nebránit Lordu Voldemortovi

Vzpomínáte na Fénixův řád a prof. Umbridgeovou v růžovém svetříku? Taky tvrdila, že učit se bránit není třeba, že o tom stačí jen teoretizovat. Ministerstvo kouzel vydalo příručku a zřídilo bezpečné zóny. A útoky Lorda Voldemorta byly fake news. Dokonalá alegorie pro Evropu těchto dnů.

Opakování historie pod jinou barvou

Historie se často opakuje, ale málokdy ve stejných barvách. Posledně poražení, poučeni nezdarem, se časem objeví s novou strategií. Pokud jsme tedy zvyklí, že totalita přicházela v černé nebo rudé, buďme si jistí, že příště přijde oblečena do jiné barvy (pravděpodobně do té nejpopulárnější), z jiné strany a bude mluvit jazykem, který pomohl vyhrát předchozí válku.

Na jakých hodnotách stojí Evropa?

K mému údivu jsem opakovaně slyšel názory, které otázku ironicky zpochybňovaly, jako bychom žádné evropské hodnoty ani mít neměli nebo jako by nám zůstaly už jen nějaké globálně univerzální. A kupodivu jsem nezaregistroval, že by se o nějaký výčet ve veřejné diskusi pokusili představitelé EU, kteří to mají v náplni práce. Vypsal jsem si tedy pro začátek pár bodů z nedávno publikovaných textů od čtyř českých autorů.

Hanobení ztrestá ministerstvo lásky

Šílený návrh zákona ministra Pelikána o hanobení sociální třídy mi připomněl soud s Larry Flyntem. Jde o nejnebezpečnější polistopadovou právní normu, kterou lze zneužít pro umlčení nepohodlné kritiky. S tak gumovým paragrafem by se mohl kdokoli prohlásit za součást ohrožené menšiny a na jakýkoli vtip, satiru nebo osobní kritiku vztáhnout blíže neurčené „hanobení“, které tolik připomíná podvracení republiky a socialistického zřízení.

Obchází nás strašidlo populismu

Nejen toho tradičního, kterým se politici podbízejí svým potenciálním voličům. Mám na mysli nebezpečný trend dopadající na nás všechny, kteří pro udržení si teplého místa, přízeň vlivných nebo pouhý lajk na Facebooku uděláme skoro cokoli. Žijeme pak ne podle vlastního přesvědčení, ale podle vrtkavého vkusu ostatních a diktátu popularity. Drtivý dopad to má na demokracii a pluralitu názorů.

Tipy na čtení k migrační krizi

Z těch stovek textů k migrační krizi v Evropě, kterými jsem se prokousal za poslední měsíce, doporučuji ke čtení malý výběr. Média (především v Německu, Rakousku a Švédsku) se pomalu zbavují roubíků politické korektnosti, ale policisté jsou stále omezováni v tom, jaké informace o kriminalitě imigrantů mohou zveřejňovat. V diskusích se tak stále objevuje řada mýtů a falešných představ.

Šelma politické korektnosti začíná přiznávat oběti

Dle nedávného průzkumu Allensbach Institutu si 43 % lidí v Německu myslí, že nelze svobodně vyjádřit názor na situaci kolem uprchlíků a je třeba si dávat pozor na to, co řeknete. Švýcarský Neue Zürcher Zeitung charakterizoval styl německých médií takto – selektivní podávání zpráv, propaganda vítací kultury, ztráta kritického odstupu, ze zpráv se stala kampaň.

Viditelné kočky důvěryhodných značek

V podnikání s informačním obsahem bude klesat význam firemní značky jako záruky kvality, která bude reprezentována spíše vlastními tvůrci. Pokud si založí nové servery, pořady a časopisy, své publikum si zase najdou. Pokud chceme nezávislou a kvalitní žurnalistiku, která nebude jen klouzat po povrchu jako stále se bulvarizující deníky i veřejnoprávní média, podpořme tyto odvážné projekty i z vlastní kapsy.

Vstříc vkusu masám

Ovládá nás politická korektnost a opatrnost. Lidé se zdráhají říkat veřejně svoje názory, novináři se bojí o podstatných věcech napsat. Média se snaží vystříhat, aby se nezapletla do průšvihu a nepřišla o inzerci. Není divné, že neumíme nakládat se svobodou dvacet let od listopadu?

Bubliny aneb co by vás zajímalo, kdybyste věděli, že vás to zajímá

Proto víc spoléháme na Google, blogy a mikrozápisky našich spřízněných na Facebooku nebo Twitteru. Máme s nimi společné zájmy a tak věříme, že nám s určitou pravděpodobností objeví relevantnější informace než selekce nám cizích redaktorů v tradičních médiích. Nad tím, do jaké míry to jsou skutečně relevantní informace, se zamýšlí Eli Pariser v jedné z přednášek na konferenci TED.

O fetiši změny a plavbě po proudu

Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.