Pamatovník: čtení

Když vládnou pocity, pláče právo

„Expertky na gender“ nám vnucují , že mezi muži a ženy nejsou rozdíly a záleží jen na tom, jak se kdo cítí. V pondělí tak můžete být mužem, ve středu se cítíte spíš na ženu, a o víkendu v baru jako něco mezi. Taky to tak občas mám. A někdy se cítím na třicet, jindy zase na odchod do důchodu. Nemusí zůstat jen u toho. Tzv. fluidní by mohla být i národnost.

Sto let a tři rozhovory

Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem“ opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou.

Nesnesitelný kýč Velikého pochodu

Nejtěžší břemeno je obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.

Naděje rozmanitosti

Tahle ideologie nechápe potřebu rozmanitosti, chce mít vše stejné, nevidí, jak se na sebe v zrcadle dívají muž a jak žena, nechápe odlišný svět dětí, lásku k národu, náklonnost k místu, různý kolorit, historii a ráz lidské krajiny – čest a půvab vlasti, všechno, za co ještě stojí žít.

Kdo chce naše peníze

Chtějí, abychom uvěřili, že staré zásady – šetrnost, odpovědnost – už dnes nic neznamenají. Chtějí, abychom uznali, že jsme jen neracionální děti, které potřebují shovívavý dohled milujícího paternalistického státu. Jinými slovy – chtějí nás zbavit břemene odpovědnosti a s ním i svobody, kterou jsme si tak těžce vydobyli.

Překrásný nový svět britských ostrovů

Vedení britské BBC už nechce televizní pořady, ve kterých „běloši středního věku vysvětlují, jak se věci mají“. Bílí profesoři na univerzitě v Birminghamu dostanou přiřazenou „reverzní mentorku“ z řad žen z etnických minorit. Bude je konfrontovat s jejich „nevědomou předpojatostí“.

Dekonstrukce kukel malých lidí

Okolní svět vždy je a bude konstruktem, ze kterého se musíme – pokud o to stojíme – vymanit každý sám na vlastní pěst. Z vykonstrovaného světa se sice nedá nikdy úplně uniknout, lze jej však přetvářet a spoluvytvářet – vedle lásky – psaním textů. Právě umění zacházet s texty, tedy na jedné straně schopnost formulovat v nich, co vidíme kolem sebe, a na druhé straně schopnost je číst, patří k hlavním zbraním…

Koho knihy roku II

I letos jsem si při zpomalování mysli před Vánoci vyhradil kus víkendu na podrobné pročtení přílohy Lidovek o výsledcích ankety Kniha roku. Moje velké oči chtějí nachystaný komínek knížek (Praga Piccola, Kdo bude plakat, až tady nebudeš? a Bla, bla aneb Co dělat, když slova nestačí) čekajících na vánoční výlet do odpojeného ticha Valašska navýšit ještě o nemalý počet tipů z ankety. Naštěstí tuším, že mi seznam v knihkupectví zase seškrtají, protože zdaleka ne vše bude k mání.

O fetiši změny a plavbě po proudu

Moderní, postmoderní nebo zkrátka současný náš životní pocit právě proto, že působí vlastně jako stabilní, je posedlý fetišem změny. Jelikož je její mentální potřeba pociťována jako vysoká, realita není schopna požadavkům dostát a tato pohonná hmota je trvale deficitní. Manipulativní potenciál médií se v takové situaci stává téměř neomezeným.

Restaurování slov

Prospěch se stává hlavním kritériem úspěšnosti, i když právě prospěch vždy vychyluje z rovnováhy, činí člověka a priori na něčem závislým, a tím ztrácíme odstup. A závislost – na čemkoli – je choroba, která vyžaduje léčbu. Skutečný pán se pozná podle toho, že se pouští do bitev, o kterých předem neví, jak mohou dopadnout, a činí tak prostředky zdánlivě křehkými, ale zato trvalými, jako je pevné slovo a zřetelný řád. Pána vždy poznáme podle ochoty riskovat.

Vyslanci

Jsme opravdu šťastná země, bohatá, v klidné části světa, kulturní, i když se chováme nekulturně. … Naše země je postmoderní, v podstatě už jako by v ní o nic velkého nešlo. Lidé se už často nenamáhají někomu něco vysvětlovat a za něco bojovat.

Koho knihy roku?

Nabíledni jsou dvě možné motivace, případně třetí jako jejich kombinace. Tou první je odměnit prestižní cenou vydavatele, autory, příp. překladatele. Tou druhou je kultivace vkusu veřejnosti (aspoň té části, která čte), tedy poskytnutí tipů na zajímavé knihy, přehled těch, které považuje za nejzajímavější elita společnosti. Nevím, kolik lidí tuto anketu sleduje a zda by nemělo smysl přilákat pozornost širší skupiny lidí, kteří mají rádi literaturu. Pochybuji však, že se to povede při současném výběru hlasujících a s tím souvisejícím výběru knih.