Gesto pohodlnosti pro dobrý pocit

Zase jsem narazil na tibetskou valjku v okně a už to musím napsat. Nejdříve si však udělejme jasno v jedné věci. Nemám nic proti tomu, když si kdokoli vyvěsí jakoukoli vlajku, např. Tibetu. A je v pořádku, když se vedení státu, kraje nebo města staví za dodržování občanských a lidských práv a upozorňuje na útlak nebo nespravedlnost.

A že se jich v celém světě děje. To bychom mohli mít všechna okna budov našich úřadů plná vlajek a transparentů. Ale nemáme. Každý rok se jede jen ten Tibet, který je tuze daleko a za který protestovat se stalo neškodným módním gestem. Nikoho to z míry nevyvede.

Přitom je mnoho jiných míst, kde se dějí hrozné věci, a ta místa jsou nám neskonale blíž – kulturně, hodnotově i geograficky. Např. genocida křesťanů na Blízkém východě (probíhá už léta, aniž by na její zastavení kdokoli z tibetských fangličkářů veřejně apeloval). Nebo brutální vraždění bílých farmářů a znárodňování jejich půdy v Jihoafrické republice (co jim třeba nabídnout azyl nebo vybídnout k diplomatickému protestu?).

Upozornit na ně by bylo aktuální, odvážné a vyvolávající mediální pozornost tak, že by si toho všimlo více lidí a dohledali si podrobnosti. Nic proti připomenutí tibetské historie, ale proč stále jen této? Čím se nás Tibet týká více? Není to náhodou jen gesto pohodlnosti a pokrytectví, které vlajkonošům zaručí nadřazený pocit bez toho, aby něco riskovali, aby za něco skutečně bojovali a pokusili se změnit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *